Zeptal se mě jeden pán z Norimberka, proč mi vadí primátor Bém. Známe se přes blog, dokonce jsme se v tom Norimberku onehdy sešli – a byla to docela legrace, sejít se s někým, s kým se znám jen proto, že čte mé blogy. Tak jsem se zamyslela, do jaké míry a proč mi vadí Pavel Bém, ačkoliv kdysi jsem si myslela, že by Prahou mohl výrazněji pohnout a – když nic jiného – ulevit jí od dopravních problémů, zlodějských taxikářů a drobné kriminality. Byl mladý, dynamický, sportovec k pohledání (žádný usedlý páprda, co v té funkci bude na přežití) a když se nemračí, nekřičí a nevzteká, je to docela pohledný chlapík (není to pro výkon funkce důležité, ale člověk bez zbytečných mindráků, který je spokojen sám se sebou, je lepší, než zakomplexovaný nespokojený jouda).
Pavel Bém měl senzační volební billboardy. Na rozdíl od ostatních politiků na nás z nich NEHLEDĚL. Laskavě, vstřícně, umírněně, moudře. Pavel Bém na billboardech blbnul se svým chlapečkem a plastovou tatrovkou z pískoviště. Byl mi tím sympatický – konečně nějaký politik, který nebude nudným panákem. Když k tomu přidáme 52 % vítězství ODS v minulých komunálních volbách, říkala jsem si, že Pavel Bém má konečně ve svém druhém primátorském období šanci udělat něco pro to, aby Praha byla nejen historická a přenádherná, ale taky funkční. Historické vítězství to bylo a - dohromady NIC. Šest let ve funkci primátora… Budiž, první čtyři roky byly za vlády ČSSD, která Prahu schválně podfinancovávala, aby tu měla větší naději na volební úspěch – ale tento handicap vyrovnávají další dva roky s nadpoloviční většinou – a NIC ZVLÁŠTNÍHO, kladného a konstruktivního se s mým městem nestalo. Tak říkám panu K. z Norimberka (města, které funguje) – na Pavlu Bémovi mi vadí:
teatrální gesta místo řešení problémů
Ono to vypadá hezky, když se primátor převlékne tu za Angličana, tu za Itala a s reportérem MFD za zády se vydá testovat služby pražských taxikářů. A dál? NIC. Praha má stále pověst města, kde sednout do taxíku můžete jen na vlastní nebezpečí vaší peněženky. Ano, jednou sem pojede každý turista, protože mu soused řekl, že Praha je krásná. Ale nebylo by lepší, aby se turisté se svými penězi vraceli?
Ono to vypadá hezky, když přijdou divadelníci demonstrovat na zasedání magistrátu a Pavel Bém bleskově zmizí, aby se po deseti minutách vrátil bez obleku, ale zato v džínách, kostkované košili a s čerstvě načepovaným půllitrem v ruce a vynadal divadelníkům, že si chodí na zasedání magistrátu jako do hospody. Fotky na titulkách deníků z toho byly hezké – ale skutek utek`. Ve financování divadel se nic nepohnulo, kromě toho, že se vytvořil a zase skoro rozpadl poradní sbor primátora a ze čtyřletých grantů se staly provizorní jednoleté.
neschopnost přijmout zodpovědnost, svalování viny na druhé
Ihned po nedávném volebním debaklu začali Pavel Bém a Petr Bendl volat po odchodu Mirka Topolánka z čela ODS. Šálí mne zrak či snad je to sen…? Chtějí se snad vyvinit muži, z nichž jeden je prvním místopředsedou ODS a druhý je místopředsedou a zároveň dosavadním hejtmanem, který prohrál s největším hulvátem na světě a ještě ve středočeském kraji, jehož nemalá část obyvatel pracuje v bohaté Praze, která byla dosud zvána baštou ODS a v němž získala ODS v minulých komunálních volbách skoro trojnásobek procent ČSSD?
neochota projevit názor, hra na všechny strany
Pavel Bém je setrvale jedním z nejoblíbenějších politiků ČR (ne-li snad dokonce nejoblíbenějším). Proč? Protože si dává velký pozor, aby – řečeno s Janem Werichem – “neřekl něco, co nechce slyšet”. Na to, že neznají jeho názory, si stěžují dokonce i jeho spolustraníci, stejně nejasný je i pro veřejnost. Zkuste si nahrát dvoje, troje televizní zprávy, kde bude Pavel Bém dotázán na cokoliv. Uslyšíte slova, slova, slova, ale když si je rozložíte na prvočinitele, zjistíte, že neříká NIC. Že se nikdy nedozvíte, co si o daném tématu myslí. Jako by vypadl z pusy jedné z dcer radního Dinděry v Hostinci u Kamenného stolu: “Já neříkám tak, ani tak, ale na moje slova dojde”.
Příklad? Když se v říjnu – už podruhé – propadla Stromovka do raženého tunelu Blanka (a byla to díra široká 30, hluboká 15 metrů a jen náhodou s sebou nikoho nestrhla, ačkoliv se s ní propadla i zhusta užívaná cesta), řekl Pavel Bém: "Jako opravdu poslední možnost vnímám zahrazení koridoru, pod nímž ražba probíhá." Slyšíte? Ano, něco k tomu řekl, ale poznáte z toho, jestli CHCE “pozemní projekci” trasy tunelu ohradit, aby se nestalo neštěstí, které se při dvou propadech nestalo jen náhodou? Anebo to NECHCE? Vnímám… Nebylo by lepší, kdyby primátor řekl: “Je to nebezpečné, dvakrát se tu sesuly tisíce kubíků zeminy, bude pro všechny lepší, když nad trasou raženého tunelu Blanka necháme postavit ohradu, aby se nikomu nemohlo nic stát.” Hotovo, tečka. Ale “vnímám”...? Jak by mi bylo, kdybych byla na pramici, do níž teče a kapitán pramice by řekl “jako opravdu poslední možnost vnímám, že by bylo lepší, kdybychom zůstali na břehu”?
přivlastňování si cizích úspěchů
V rozhovoru pro MFD řekl (31.10.) Pavel Bém: “Stal jsem se primátorem pár měsíců po katastrofálních povodních v roce 2002. (…) Praha je dnes ekonomickým generátorem země, vybírá se tady polovina sdílených daní, plníme 25 procenty státní pokladnu jako zdroj HDP.” Zírala jsem na to v němém úžasu. Když Pavel Bém kdysi řekl, že v době, kdy se stal primátorem, byla Praha městem duchů, napadlo mě, jestli to s těmi svými úspěchy nepřehání. Ale jaký má primátor vliv na výběr daní a HDP? Dosud jsem se domnívala, že státní pokladnu plním já, Franta, Pepík a všichni ostatní plátci všech možných typů daní a státní aparát – včetně městských zastupitelstev - naše daně spotřebovává. Jestli tomu je v Praze jinak a město daně generuje, je to na Nobelovu cenu za ekonomii. Jen teď nějak nevím, pro koho.
K tomu si přidejme, že se Pavel Bém jaktěživ srdečně nezasměje, má nulovou schopnost konsensu, všechny své protivníky uvzteká a ukřičí a když jede zdolávat Mt. Everest, nevezme si na tento dvouměsíční výlet dovolenou, ale neplacené volno.
(Zdravím pana K. do Norimberku)