Paroubek před svou minulostí neuteče a svou přirozenost neskryje
Když jsem se v pátečních ranních hodinách z médií doslechl o tom, co se předešlé noci odehrálo v pražské restauraci Monarch na křtu nové knihy Jiřího Paroubka, nepřikládal jsem informaci o vraždě Václava Kočky mladšího tak velký význam. Jména Václava Kočky a Bohumíra Ďurička mi samozřejmě byla známa již dříve a věděl jsem o tom, že se i v minulosti vyskytovala v souvislosti s osobou expremiéra a současného lídra opozice. Nikdy jsem však neměl potřebu zajímat se o ně blíže a dohledávat si informace o tom, jaký je jejich skutečný vztah k Jiřímu Paroubkovi. Co mě však přinutilo se na celou věc podívat detailněji, byla reakce Jiřího Paroubka a později i ČSSD na celou událost, která se opět odehrála v duchu přísloví o „potrefené huse“.
O minulosti Jiřího Paroubka a jeho aktivitách před rokem 1989 se běžně vedou vleklé spekulace. Nikdy však nezaznělo nic jasného a nepadly relevantní důkazy o tom, že by jakkoliv významně a vědomě spolupracoval s minulým režimem či se zaplétal do struktur, které z tohoto režimu uměly těžit a parazitovat na společnosti. Sám Paroubek na svých webových stránkách k vlastním aktivitám v předrevolučním období uvádí pouze nejasné „1976 – 1990 - působení ve vrcholových manažerských funkcích“. To je však příliš strohé vyjádření na to, aby vyvrátil všechny dohady o svých kontaktech na StB, tzv. „vekslácké kruhy“ a právě ono podhoubí komunistického režimu, které s komunismem žilo v jakési prapodivné symbióze a přirozeně se později sžilo i s kapitalismem.
Stejně nejasně a vyhýbavě vyzněly vždy i odpovědi Jiřího Paroubka na otázky novinářů, kteří se dotazovali přímo na jeho minulost a vztahy s lidmi právě typu Bohumíra Ďurička, o němž je dnes již zcela veřejně známé, že byl vědomým agentem StB.
A podobně je tomu i dnes: Předseda ČSSD se opět snaží všechny otazníky rázným způsobem smést ze stolu, mlžit a obviňovat všechny okolo sebe ze spiknutí proti jeho osobě, přičemž hříchy ostatních politických subjektů jsou přeci mnohem horší, než hříchy jeho (podobně Paroubek argumentoval i v dnešních Otázkách Václava Moravce). K tomu patří samozřejmě i naprosté odstřižení se od dotyčného hříšníka v Paroubkově okolí a bagatelizování jakéhokoliv vztahu s ním. Navíc se zničehonic objeví fotky, na nichž si Ďurička třese rukou s Václavem Klausem, Lucií Talmanovou a dalšími představiteli ODS, aby bylo poukázáno na to, že dotyčný nebyl napojen pouze na ČSSD.
Díky tomuto postupu by se Jiřímu Paroubkovi mohlo dařit se od celé kauzy distancovat. Má to však jeden velmi zásadní háček. Jiří Paroubek neumí skrývat svou přirozenost. A to se mu nedaří obzvlášť ve vypjatých situacích, ve chvílích, kdy je zasažen na citlivé místo. A právě fakt, že se v podobných momentech v minulosti (kauzy předních politiků ČSSD, výlevy o marťanech, Kubiceho zpráva, povolební projev atd.) choval vždy stejně, panikařil a spoléhal na heslo o „stokrát opakované lži, jež se stává pravdou“, napovídá, že ani tentokrát nebude vše „křišťálově čisté“. Paroubkova nervozita totiž ukazuje, že bylo uhozeno kladívkem na hlavičku a otvírají se otázky, u kterých doufal, že zapadly s odchodem Jana Kubiceho od policie. Mýlil se. Před svou minulostí a svými činy se zkrátka neskryje.
A tak tu vždy bude viset otazník nad tím, jak hluboký byl jeho vztah s Bohumírem Ďuričkem, zda se seznámili opravdu až v roce 1999, či zda se znali již z dob normalizace. Neustále mu bude připomínáno, že rodina Kočkových, k níž se zatím ještě stále tak otevřeně hlásí, měla pletky s ruskou mafií a má kontakty v českém podsvětí. A ať se bude snažit sebevíc, bude muset neustále odpovídat na otázky na svou minulost a onu dobu „působení ve vysokých manažerských funkcích“. Lidé, s nimiž se stýká a které zve na své oslavy, mrtví v jeho okolí, jeho osoba a jeho hysterické reakce v situacích, kdy je mu „šlapáno na kuří oka“ ke spekulacím teď totiž vybízejí ještě intenzivněji. A pokud má Jiří Paroubek stále ambici být premiérem, potažmo prezidentem této země, neměl by vystačit s pouhým distancováním se od problémů, zavrhováním svých dosavadních přátel a poukazováním na chyby ostatních politických aktérů. S tím by totiž neuspěl ani u pětiletého děcka.
Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz