Spolupráce s G.Bushem nás dovedla do hluboké krize,která zatím postihla jen několik tisíc lidí ve Světlé nad Sázavou.Přestože tento "člověk" se snaží znárodnit největší americké banky a výrazně pomoct hamížním bankéřům na úkor občanů,ostatní svět se brání této nákaze.Už před 120-ti roky na toto nebezpečí upozorňoval
K.Marx,ale až dnes to bylo potvrzeno.

Německá kancléřka Angela Merkelová obvinila administrativu amerického prezidenta George Bushe ze závažných pochybení, která vedla k finanční krizi a také z toho, že Spojené státy americké do krize zatáhly i Evropu. Evropa musí dosáhnout transparentnějšího jednání na finančních trzích a průhlednější regulace, aby se krize jako tato nemohla opakovat, tvrdí německá kancléřkaMerklová.Kancléřka má v zásadě pravdu. Bush se doslova vměšoval do kdejakého problému v rámci tzv. „Amerických zájmů“ až jeho politika nabyla nebezpečných rozměrů. Zcela ignoroval své vlastní evropské spojence a jeho doktríny byly pro demokratický svět vysoce na pováženou. Nelze bojovat s fanatismem a zlem vytvořením jakýchsi technicko-technologických totalitur. Je jen logickým důsledkem, že podle přísloví“Kocour není doma, myši mají pré“ mu bankovní spekulanti skoro rozežrali Ameriku pod nohama a pranic je “svatý zápal“ Bushova boje proti terorismu nezajímal. Evropa by měla Američanům a Bushovi vynadat důsledněji. Statisíce Američanů položili své životy v mnoha válkách za ideje svobody. Nepochybně si ji jako Bush a jeho nohsledi nepředstavovali. Už kvůli nim by jejich potomci měli Bushe a jeho partu při odchodu z Bílého domu pořádně vypráskat.

Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2008

Souchotě peněz

Bohumil Kobliha

Při jednom z mých posledních rozhovorů s Miroslavem Dolejším jsem byl informován o úmyslu jistých bankéřů položit světový měnový systém, v případě že Amerika opustí Izrael. Bylo to někdy roku 2000, a tedy i před "9/11".

Dnes jsem přesvědčen, že pohrůžka vyvolaná danou pohnutkou byla planá a pouze chytře vymyšlená jako jeden ze strašáků. Finanční systém se totiž pokládá sám a nevyhnutelně.

Občanům mohou vytanout na mysli závratné dluhy, které všechny státy u světových bankéřů mají. V případě USA je to dnes asi 8 trilionů dolarů, přičemž zvýšení působí nevyhnutelně válečné výdaje na účet okupačních válek proti Iráku a Afganistanu, které dle zprávy demokratů v US Kongresu dodnes stály 1,5 trilionů $. Ale tam osud měnového systému v podstatě neleží. Dluhy mohou unést a odnést ještě na prohnutém hřbetě občané a jiní daňoví poplatníci (korporace). U nás v Čechách a na Moravě odpad a dopad válečného rozjaření Bushlandu pociťuje každý ve spirále stále stoupajících životních nákladů. I to je ale jen daň servilnosti vasalů "nejmocnější ekonomie světa".

Rovnováha finančního systému je jistě narušena nesmyslnými válkami, astronomickými půjčkami a kolosálními výdaji na korupci vlád i podnikané vládami samotnými. Zásadní příčina dnešního řícení je ale staršího data, a leží ve dvou podstatných "národohospodářských" idejích, a sice:

a/ že peníze nemusí být podloženy zlatem - a co daleko horšího -

b/ že peníze byly učiněny zbožím.

Podle převládnuvších národohospodářských teorií zlato ztratilo svůj význam jako podklad měny před a po Druhé světové válce. Nápad se samozřejmě hodil bankéřům světa, poněvadž byl odložen (ne-li zašantročen) realistický "metr".

Zlatu se vytýkalo, že leží "bez užitku" v tresorech světa, a bylo ho kolem dvacet dva tisíc tun. USA a Kanada tedy opustily "gold standard" už v roce 1933.

Jistěže se nezapomnělo na podivuhodnou barvu a kovový, trvalý lesk zlata, který člověka přitahoval od počátku existence, a definitivně od historie Egypta a Sumeru nějakých 4000 let před Kristem, a tedy ani na jeho šperkařský význam. Pro technika, inženýra a vědce nevymizela jeho průmyslová důležitost, která leží zejména v jeho vysoké elektrické vodivosti (druhé po platině) a chemické odolnosti. Říkalo se, že část US zlata byla použita na stavbu mohutných elektromagnetů pro cyklotrony, které byly nezbytné pro atomový výzkum a bombu.

"Zapomnělo se" jen, či chtělo se zapomnět na to, že ve zlatu je naakumulována práce spojená s jeho těžením a primárním zpracováním, a že to je ta jeho základní hodnota, o kterou se lze vždy opřít - totiž hodnota práce! Na tuto jeho hodnotu se nemusí dávat čestné slovo, ani záruka bankéře, kterým nota bene po pádu bank nelze dnes důvěřovat. Variace ceny zlata určené nabídkou a poptávkou na trhu nejsou jeho podstatou, i když mohou být, jak jsme v minulosti viděli, značné. Např. "volné zlato" k "oficiálnímu zlatu" stouplo až na pětinásobek.

Základ pro zlato jako měřítko hodnot při směně zboží dal starověký Egypt, který měl tehdy největší jeho naleziště či doly v Nubii. Egypt dal zlatu úkol být měřítkem, nástrojem - prostředníkem při směně zboží. K tomu cíli, aby se prokázala jeho pravost, byly už od sedmého století před Kristem raženy mince.

Když peníze postupně (ale ne všude, zcela a úplně), dostaly místo zlata jen státem, cedulovou bankou určenou hodnotou (na základě ne zcela určitelných a ověřitelných "aktiv") a následně se ztratila průhlednost měnového systému, začala jejich hodnota být zmítána jen nabídkou a poptávkou po výrobcích, zboží apod. toho kterého státu. Příkladem toho může být hospodářství za socialismu u nás, kdy např. papírová hodnota koruny k libře byla 50:1, ale když u nás ze Západu nakupovali naše obráběcí stroje, stoupla realisticky hodnota koruny na 10:1.

Za vlády amerického presidenta Ronalda W. Reagana byly deregulovány banky a peníze se staly zbožím, místo prostředkem směny, tehdy nastaly v podstatě souchotě peněz, ne-li jejich pád.

Proč?

Zapomnělo se (bylo zapomenuto), že peníze musí mít obsah hodnoty skutečné práce. Být jejím výrazem, odrazem a obrazem. Být výrazem skutečných hodnot.

Přeléváním peněz, jak se ukázalo právě a exemplárně v pádu banky Northern Rock, kdy se peníze bez záruk nakupují u jiných bank a pak bez záruk půjčují zákazníkům, se postupně znehodnocuje zbytkový obsah práce v penězích. Ty se stávají stále méně hodnotnými, až se nakonec promění v hodnotu spekulativní a nakonec v hodnotu papíru, na kterém je obraz cedulové banky vytištěn.

Z ideje že peníze jsou božím, se zrodila, a etablovala snaha vytřískat co se dá jen na pouhých a mazaných, často hazardních, finančních transakcích (půjčování a obchodování s nimi).

Neměli bychom se tedy vysmívat, když na poslední schůzce naftu produkujících zemí (listopad 2007), íránský president Mahmoud Ahmadinejad žádal, aby petrolejářské země opustily US dolar jako jednotku prodávání a směny nafty, protože dolar má hodnotu papíru.

Zapomnělo se skutečně, že peníze jsou a vždy musí být prostředkem (a výrazem) směny skutečné práce a jejích výsledků?

Irwin Stelzer, konsultant a ředitel ekonomické strategie (policy) amerického Hudsonova Institutu, mezi řádky svých posledních úvah projevuje obavy o stabilitu dolaru (na příklad v The Sunday Times 2. prosince 2007, před tím 25.listopadu a v dřívějších týdnech).

V neprospěch "světové měny" je fakt, že cizí země drží jako své reservy asi 3,7 trilionů dolarů, a z toho např. samotná Čína vlastní 900 miliard. Už na jaře tohoto roku se Čína rozhodla, že se odpoutá od dolarové závislosti, ale co udělat se ztrátami, které už klesáním dolaru utrpěla - a teprve utrpí, když odprodá těch devět set miliard (nebo jen polovinu a kdo je teď koupí?).

Ale to všechno jsou jen malé hry, dokreslující bídu, kterou si lumpenkapitalističtí bankéři sami pro sebe dávno připravili. Neodvratitelný Damoklův meč visí nejen nad hlavami jejich, ale nás všech.

Panika z "roztavení celého finančního systému" o které Stelzer hovoří, je jen předběžný jev skutečného pádu dosavadní finanční politiky světa. Z toho se nelze žádnými finančními triky vyhrabat. Pád je zakódován v systému samém.

Ergo:

Podstata éry zhroucení je učinění peněz zbožím. Tím, že se peníze staly zbožím, znehodnotily, "rozředily" postupně práci jimi representovanou. Tuto změnu - ve spirále se propadající - nelze ničím odčinit ani napravit, proto nastává éra zhroucení totálního.

Autoregulace systému si vyžádá drastická řešení.

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 4.prosince 2007

Re: Video: Pat Buchanan on Bailout (Agogantní stupidní lidé na Wallstreet)
(Fini, 4.10.2008 0:10:28) Odpovědět
LIMITY MOŽNOSTÍ

Miroslav Dolejší

Faktická světová moc je neviditelná a projevuje se řízením oběhu peněz a finančními operacemi, které pak dávají výraz politice. Světovým rozměrem této působnosti jsou určeny hranice a možnosti každého odporu proti směru, jímž je řízen osud lidstva a jednotlivých států. Komunismus i kapitalismus vytvořil konzumní společnost, která je řízena výlučně regulací oběživa. Na této bázi bude probíhat každý proces, který na sebe může vzít jakoukoli zprostředkovací podobu. Důsledkem je odlidštění. (Viz. NN 02/2000: „KDO CHCE VLÁDNOUT SVĚTU - TŘI INTERNACIONÁLY PROTI NAŠIM SVOBODÁM“).

Vliv peněz, jako prostředku ovládání lidí, změnil vztahy lidí mezi sebou a vztahy jednotlivce ke společnosti. Dovršenou formou abstrakce společnosti a atomizace dnešních jednotlivců, je peněžní forma směnné hodnoty, peníze, jak v kapitálové, tak i úrokové podobě.

Peníze se staly nejpevnějším poutem mezi lidmi a podstatou jejich nejreálnější pospolitosti a nestrpí žádnou jinou, jež by stála nad nimi. Peníze, to je žárlivý Bůh Izraele, který nestrpí vedle sebe žádného jiného Boha (Karel Marx). Peníze degradují všechny lidské bohy a mění je ve zboží. Peníze se staly hodnotou všech věcí, hodnotou, která se ustavila sama pro sebe. Staly se universálním prostředkem veškeré moci, která je v dnešní době uplatňována. Jejich ovládání je spolehlivě anonymní a prostřednictvím této anonymity je spolehlivě anonymní i moc jimi vykonávaná. Peníze zbavily celý lidský svět a přírodu jejich přirozené hodnoty. Staly se odcizenou podstatou lidského jsoucna a tato cizí podstata člověka ovládá a člověk se jí koří. Zatímco politika je zdánlivě nadřazena peněžní moci, ve skutečnosti se stala její nevolnicí. Moc peněz je despotická, osudový extrakt, který se stal všeobecným katanem, vypovídající válku celému lidskému pokolení. A přece je to v podstatě zvnějšněná mohoucnost lidstva, jeho odcizená a na pospas se vydávající rodová podstata.

V penězích nabývá všechno zboží svého odcizení a zároveň však jediného adekvátního bytí. Zboží, univerzální cíl současné konzumní společnosti, se totiž stává zbožím jen všestranným zcizováním – směnou. Tuto schopnost či tuto potřebu všestranného zcizování neustále zdokonaluje a rozvíjí, neboť je to její základní existenční projev. Peníze jsou vrcholným uspokojením této potřeby. Protože představují odcizenou podobu všeho ostatního zboží, čili produkt jejich všeobecného zcizování, jsou absolutně zcizitelným zbožím. Proces oddělování směnné hodnoty od hodnoty užitečné, je současně věcným výrazem procesu oddělování společnosti od jednotlivých individuí, jehož výsledkem je prázdná abstrakce společnosti na jedné straně a masa izolovaných, navzájem nerozlišitelných individuí na straně druhé. Tato reálná abstrakce od všeho lidského, nejhlubší výraz nelidské podstaty této politické činnosti.

Volba tohoto způsobu světovou politickou mocí strhla samozřejmě k nápodobě všechny, kdo se světové politiky zúčastňují. Finanční politika se stala universálním prostředkem boje o světovou moc a současně i prostředkem boje proti ní. (Viz. Necenzurované noviny 13/2000: „RUSKÝ STÁTNÍ ORGANISOVANÝ ZLOČIN A SVĚTOVÉ FINANČNÍ A POLITICKÉ TRHY“, strana 21 - 24).

Všechny lidské vztahy se přetváří v kvantitativní atribut mrtvých věcí. Každé nové učení rozvíjejícího se systému (pojmu) hodnoty je novým abstrahováním od dalších kvalit. Proces jeho konkretizace je procesem zabstraktňování člověka – stejně, jako proces subjektivizace hodnoty je procesem objektivizace člověka (stává se objektem působení svých vlastních výtvorů).

Výrobce zboží vyrábí výrobky, které nemají pro něho samého bezprostřední hodnotu, ale mají užitnou hodnotu pro jiné. Pro výrobce mají jen tu užitnou hodnotu, že jsou nositelem směnné hodnoty a tak prostředkem směny. V důsledku toho je majitel zboží nucen samotnou povahou svých výrobků, zbožím, zcizit je za jiné zboží, jehož užitnou hodnotu potřebuje. Vůbec všechna zboží mají tu vlastnost, že nemají užitnou hodnotu pro své majitele a mají užitnou hodnotu pro své nemajitele. Musí proto přecházet z ruky do ruky, vstupovat do směny, kde se teprve vztahují k sobě jako hodnoty a jako hodnoty se také realizují. Forma peněz je jen odrazem vztahů všeho zboží,který utkvěl na daném zboží. Peníze se stávají směnným prostředkem zboží, charakterizujícím procesem oběhu, tj. oběživem. Tato zprostředkující funkce peněz je životně důležitá, lokajská a dohazovačská. Vznikají dvě protikladné navzájem, se doplňují metamorfózy: přeměna zboží v peníze a zpětná přeměna peněz ve zboží, tj. prodej a koupě. Oddělení koupě od prodeje rozkládá původní prostou výměnu. Nikdo nemusí kupovat bezprostředně po tom, co prodal. Může se s penězi v kapse vydat do světa hledat jiné trhy, které lépe uspokojí jeho potřeby a pravděpodobně vyvinou nové. Tento charakter rozvinuté peněžní směny a její rozšíření znamená definitivní přetržení pupeční šňůry, která poutá individua k přirozeně vzniklé pospolitosti a likvidaci bezprostředního vztahu člověka a přírody. Na místo izolovaného, místního, primitivního vývoje s jeho omezeným lokálním individuem nastupují (s rozšiřováním trhu na světový trh) světové dějiny, kterým odpovídá světodějná existence individuí, jakási empiricky univerzální individua. Osvobození každého jednotlivého individua se uskutečňuje tou měrou, nakolik se dějiny mění v dějiny světové.

Oběh je nepřetržitý pohyb zboží, ale pokaždé jiného zboží. Každé zboží se pohne jen jednou, pak zaniká, naplňuje své poslání. V dalším pohybu pokračuje nikoli jako totéž zboží, nýbrž ve svém zrušeném jsoucnu, tj. jako jiné zboží – jako zlato.

Oběh tedy přestavuje jednotu nepřetržitosti a přetržitosti, přičemž jeho trvání, jeho nepřetržitosti připadá zcela penězům. Změna formy zboží se jeví jako přemístění peněz. Peníze uvádějí zboží do pohybu tím, že realizují jejich ceny, že vůbec celý pohyb vychází od peněz, kdežto zboží jsou nehybná. Peníze tu přestavují boha v jeho absolutní neomezenosti a všudypřítomnosti, v atheistické podobě. Jejich zlatý háv způsobuje, že se jim klanějí i nevěřící.

Hodnota zlata a peněz není jejich vlastní hodnotu, nýbrž hodnotou celého světa zboží, kterou pouze přestavují tím, že jim dávají cenu. V této podobě existují jen jako myšlená hodnota, jako ideální forma, existující jen v představě. Zatímco zlato se stává ideálními penězi neboli měrou hodnoty proto, že všechna zboží jím měřila své hodnoty a tak je činila pomyslnými protiklady své užitné hodnoty, podobou své hodnoty, stává se reálným i penězi v důsledku toho, že je zboží při svém všestranném zcizování činí skutečně odcizenou čili přeměněnou formou své užitné hodnoty, a tedy skutečnou podobou své hodnoty. Zrada peněz, jejich výlučné postavení, spočívá tedy v tom, že zatímco zboží se vzdávají penězům cele, zachovávají si peníze své soukromí, chovají se zdrženlivě. Zboží se zřekla své obecnosti, kdežto peníze se nezřekly své zvláštnosti. Peníze, které byly dříve pomíjivým bytím, stávají se nyní jejím absolutním bytím, proti čemuž se jednotlivá zboží jeví jako pouhé zdání, jako jejich odlesk. Z pouhého prostředku se staly peníze samoúčelem, ze svého pohybu učinily obsah směnného procesu a tento tudíž pouhou formou. V penězích mizí veškeré rozdíly, veškerá individualita. Avšak tím, že odcizují veškerou individualitu, stávají se samy jediným, výlučným individuem. Peníze jsou absolutním zbožím, absolutní jsoucností hodnoty. Zatímco každé zboží je pomíjivé, konečné, peníze jsou věčným, nekonečným, nepomíjivým jsoucnem hodnoty. Hodnota je tu adekvátní svému pojmu. Zboží se ukázalo pro peníze pouhým rozlišovacím momentem, pouhým dočasným odcizením vědomí. Co je bůh pro teoretický svět, to jsou peníze pro praktický život převráceného světa: Odcizená mohoucnost lidstva, jeho zašantročená životní činnost.

Peníze pomáhají zprostředkovat výměnu látek mezi člověkem a přírodou, mezi člověkem a člověkem tím, že umožňují vzájemnou výměnu činností. Tak se postupně staly peníze univerzálním zprostředkovatelem, prostředníkem vůbec. Místo aby člověk byl sám prostředníkem člověka. V této podobě se stávají skutečným bohem, neboť jsou skutečnou mocí nad tím, co zprostředkují. Jejich kult se převrátil v samoúčel. Předměty, odloučené do tohoto prostředníka, ztrácejí hodnotu. Nikoli on je odleskem světa zboží, nýbrž svět zboží je jeho odleskem. To se pak zcela zvláště opakuje a prokazuje v penězích jako kapitále, je-li kapitál použit k politickému a duchovnímu ovládání lidí. Do té doby zprostředkovávaly věci a tím i lidi, nikoli však sami sebe. Nyní jsou absolutním zprostředkováním v sobě samých, cílem sobě samých, tedy samoúčelem. Veškerý zprostředkující pohyb k tomu výsledku beze stopy mizí: peníze plodí peníze, vystačí si samy a jejich původní poslání je zcela zapomenuto. To je největší vítězství anonymních vládců.

Protože všechna zboží jsou jen představovanými penězi,jsou peníze jediným skutečným zbožím. V protikladu ke zboží, která představují samotné bytí směnné hodnoty, všeobecné společenské činnosti, abstraktního bohatství, je zlato materiálním bohatstvím materiálního bytí, smysl všech věcí, kompendiem společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech věcí, kompendiem společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech reálných prací. Je to všeobecné bohatství jakožto individuum. Peníze samy jsou jedinou individualitou a nestrpí vedle sebe žádnou jinou individualitu. Jednotlivé formy bohatství představují alikvotní části tohoto všeobecného bohatství, společného jmenovatele všech věcí. Je to naprostá nad vláda kvantity, které zplodila dnešní konzumní společnost, tak snadno ovladatelnou anonymně kýmkoli.

Tato specifická forma bohatství uspokojuje lidské potřeby rovněž specifickým způsobem – abstraktně. Zatímco po stránce užitné vyjadřuje zboží svým vztahem ke zvláštní potřebě jen jeden moment, moment hmotného bohatství, jeho ojedinělou stránku, uspokojuje jen jednu určitou potřebu, uspokojují peníze každou potřebu. Jakoukoli potřebu mohou uspokojit (jako smyslová abstrakce) zase jen abstraktním způsobem tím, že přemění všechny potřeby v jedinou potřebu: v potřebu peněz. Jsou proto po této stránce spíše ochuzením než skutečným bohatstvím a obohacením – považujeme-li za skutečné bohatství mnohostrannost potřeb člověka.

Peníze nepředstavují žádný individuální vztah k svému držiteli a nepředstavují ho, jejich držba neznamená rozvoj některých osobnostních vlastností jeho individuality, protože samy nemají žádnou individualitu. Existují jen jako předmět, jehož se lze mechanicky zmocnit a který lze právě tak dobře ztratit. Držiteli však poskytuje všeobecnou vládu nad společností, nad celým světem požitků a činností. Peníze dělají z každého člověka něco, čím sám o sobě není. Být a jevit se, se staly dvěma rozličnými pojmy. Nikdo tu nemůže prokázat svou skutečnou totožnost.

Penězům však chybí jakékoli kvantitativní určení. Kvantitativní zvětšování je jediným způsobem jsoucna a pohybu, které peníze mají – nekonečného pohybu. Jejich trýzeň je v neschopnosti sebeuspokojení – s každým novým přírůstkem nabývají nových hranic, nového omezení, které se nesnáší s jejich podstatou. Bezměrnost je jejich pravou mírou: protiklad mezi jejich existencí (jejich určitým množstvím) a jejich pojmem (bezměrnost) je nekonečný, nezprostředkovatelný. To je zdroj jejich neuhasitelné žízně a nevyčerpatelné energie a aktivity.

Uvedené principy byly jednou z příčin nynějšího ústupu komunismu a jeho stažení ze světové politiky: Stalinova a později Brežněvova koncepce hospodářské a finanční autarkie se ukázala být méně efektivní, než se původně očekávalo, a volný trh na Západě zplodil konzumní společnost, ovladatelnou totálně a s menšími riziky.

Národní ekonomiky neexistují, existuje pouze světová ekonomika, jejíž řízení je určováno konsorciem 14 světových bank. Tento jediný fakt rozhoduje o suverenitě států a nezávislosti jejich politiky, protože toto konsorcium vlastní, řídí, nebo alespoň kontroluje 72 procent veškerého světového oběživa.