Výročí Benešovy smrti a naše zkušenost s Německem a Ruskem
Před 60 lety zemřel spoluzakladatel Čs. republiky a její druhý prezident Edvard Beneš. V tu chvíli bylo jeho dílo, demokratický čs. stát, mrtvé více než půl roku.
Stalo se tak za prezidentova života již podruhé, pokaždé z rozhodnutí sousední totalitní velmoci a její páté protidemokratické kolony. Jen místo hitlerovského Německa a sudetoněmecké nacistické strany v roce 1938 to o deset let později byl stalinský Sovětský svaz a Komunistická strana Československa. Nacismus a komunismus jsou dnes poraženými ideologiemi a ČR je opět pevně zakotvena v demokratickém světě. Přesto však při vzpomínce na Beneše lze konstatovat – možná pro někoho překvapivě – že brzy můžeme stát před otázkami nikoliv nepodobnými těm, které musel řešit on.
Měli bychom mít totiž na paměti, ze archetypy chování evropských mocností mají značnou setrvačnost a nemizí jen tak lehce. Ve změněných dějinných souřadnicích si osvojují jinou, okolnostem přizpůsobenou podobu, tradiční geopolitické obsahy však přetrvávají.
Vezměme si dnešní Německo. To se po svém sjednoceni začátkem 90. let nepochybně emancipuje a znovu aspiruje na pozici dominantni evropské mocnosti. Při sjednávání nového smluvního rámce EU – Lisabonské smlouvy – si zajistilo výrazný růst vlivu. Německý eurofederalismus vede k uspořádání středoevropského prostoru „…vzdáleně připomínajici někdejší představu Německem vedené Mitteleuropy“, jak již před více než 10 lety trefně napsal známý americký politolog Zbigniew Brzezinski v knize Velká šachovnice. To je ovšem v rozporu s ideou moderní české státnosti.
Na druhé straně také Rusko – po dočasném oslabeni z počátku 90. let – ukazuje svou obnovenou ctižádost. Dnešní premiér, dříve prezident, Putin před časem označil rozpad SSSR za největší geopolitickou katastrofu 20. století. Tím dal jasně – byť nepřímo – najevo, jak bude Rusko postupovat vůči tzv. blízkému zahraničí tam, kde je považuje za svoji vlivovou sféru. Modelovým případem je Gruzie. Evropská unie je zavěšena na Rusku rourami plynovodů a ropovodů, což vymezuje limity jejího chování a Rusko toho bude umět využít.
Německo i Rusko se chovají logicky, sledují své vlastní národní zájmy. Chovejme se také tak. Naše tradičně citlivá část Evropy mezi Německem a Ruskem potřebuje politickou přítomnost další mocnosti – „balancéra“ –, který situaci vyvažuje. To je ostatně tradiční řešení, o něž se pokoušel ve své době i Beneš, ovšem nakonec bezúspěšně. Ani dnes nemůže tuto roli hrát Francie, která je příliš zapojena do integračního projektu, či Velká Británie, pro kterou střední Evropa není zajímavá.
Zbývají Spojené státy, demokratická supervelmoc, která již dvakrát v minulém století zachránila Evropu před ní samotnou (počítámeli i studenou válku, pak třikrát) a zrovna nyní má zájem na umístění protiraketového štítu právě ve střední Evropě. To by nepochybně posílilo středoevropskoatlantickou vazbu a vytvořilo onen potřebný balanční prvek. Odmítnout tuto možnost by proto znamenalo jednat proti našim vlastním zájmům, i s ohledem na historické zkušenosti, spojené právě s Benešovým jménem. To bychom měli mít na paměti.
Jan Zahradil
Autor je europoslanec ODS.
Zveřejněno na www.aktualne.cz, ve zkrácené verzi vyšlo v deníku Právo.