V roce 1918 se rozpadlo Rakousko-Uhersko a vzniklo několik nástupnických států, mezi nimi i Československo. Na území Československa při hranicích s Velkoněmeckou říší vznikly dvě separatistické entity, tzv. Sudetoněmecká a Sudetorakouská republika, jež okamžitě dostaly vojenskou pomoc od Velkoněmecké říše. Etničtí Češi byli z těchto dvou separatistických enkláv vyhnáni. Československo tuto část svého území již nekontrolovalo, byť mezinárodně byla všemi uznávána jako součást Československa. Všemi, kromě Velkoněmecké říše, ta jediná uznala nároky oněch separatistických entit. Vlastně je ona sama vytvořila.

Tento stav trval šestnáct let. Potom Velkoněmecká říše udělila obyvatelům Sudetoněmecké republiky občanství a začala je považovat za říšské občany. A Sudetoněmecká republika začala ostřelovat české vesnice, uvnitř Československa.

Pak prezident Československé republiky udělal osudovou chybu. Nařídil československé armádě obsadit tzv. Sudetoněmeckou republiku a obhájit tak suverenitu a územní celistvost své země.

To neměl dělat. Den poté mnohem mocnější a silnější Velkoněmecká říše v čele s rozhodným a rázným státníkem se dala na pochod podle předem připraveného plánu. Velkoněmecká armáda snadno vytlačila Čechoslováky z tzv. Sudetoněmecké republiky a zaútočila proti Československu i z druhé strany, z území tzv. Sudetorakouské republiky. Velkoněmecká armáda bombardovala letiště Ruzyně, obsadila města uvnitř Československa, dva z nich zdemolovala, obecně ničila veškerou jeho infrastrukturu. Měla snadnou možnost táhnout na Prahu a svrhnout presidenta, který ji byl trnem v oku již mnoho let. Z ohledů na mezinárodní společenství tak neudělala, a souhlasila s příměřím. Její tanky však byly hluboce uvnitř československého území. Česká města ležela v troskách.

Většina lidí na světě považovala prvotní rozhodnutí československého presidenta za chybu, která se mu vymstila, byť se snažil jen obsadit území mezinárodně uznávané jako československé. Velkoněmecká reakce však byla zdrcující, barbarská a ničivá. Neboli „přehnaná“, jak se říká diplomatickým jazykem. Zásadní však v dané situaci bylo, aby Československo nebylo totálně pohlceno autoritářskou Velkoněmeckou říší. Proto presidenti či premiéři pěti evropských zemí demonstrativně letěli do Československa poskytnout mu podporu.

Jeden evropský president však vydal toto prohlášení:

„Přestaňme si lhát o Československu:

Říci, že jsem posledními událostmi ve střední Evropě znepokojen, by bylo nepřesné. Nevyjadřovalo by to dostatečně silně pocity, které z celé věci mám. Toho, co se stalo v Československu, se doslova hrozím. Tím mám na mysli jak věc samu, tak to, jak je politicky a mediálně uchopena a interpretována.

Začít vojenské dobrodružství, při němž ve velkém počtu umírají civilisté, je špatné a nepřijatelné vždycky, ale vyvolat něco takového právě teď, v srdci Evropy, …je nepřijatelné dvojnásob… V zodpovědnosti za vyvolání války je role československého prezidenta, vlády a parlamentu neoddiskutovatelná a evidentně fatální.“

Co si o tom presidentovi asi pomyslíte? O jeho interpretaci faktů i o jeho soudnosti? O tom, že veškerou vinu přikládá Československu a žádnou Velkoněmecké říši, již ani nezmíní?

Úsudek si udělejte sami. Já pouze dodávám, že to, co jsem popsal, se reálně stalo: jen pod Československem rozumějte Gruzii, pod Velkoněmeckou říší Rusko, pod Sudetoněmeckou a Sudetorakouskou republikou Jižní Osetii a Abcházii, a pod oním evropským presidentem Václava Klause. Citován je jeho článek „Přestaňme si lhát o Gruzii“ z dnešní Mf Dnes.