Před pár lety jsme nadávali na Zemana, nadávali na Klause, nadávali na Luxe, prostě nadávali jsme na všechny, kteří měli v životopise u kolonky aktuální práce napsáno – politik. Nadáváme na politiky i dnes, je to takový celosvětový sport, každý bude vždycky nadávat na politiky (bohužel nejvíce nadávají ti, kteří v demokratických zřízeních nechodí k volbám, ale to je zase jiná písnička). Na tom nevidím nic špatného, tak to prostě bylo, je a bude.
Ale vraťme se teď do naší středoevropské kotliny – v době kdy židle ve vládě a sněmovně zahřívali lidé jako Klaus, nebo Zeman, mi přišla politika stejná, stejně zkorumpovaná, stejně nerozhodná, stejně plná kupčíků, handlujících s našimi osudy, ale jeden, jediný, podstatný rozdíl tam byl. Politika měla minimálně o dvě osobnosti více, než má nyní. V politice byl Klaus a Zeman. Oba dva mají své chyby (na které jsme nadávali a nadáváme), oba dva byli také těmi kupčíky, ale pořád to byly osobnosti. Oba dva měli obrovské nepopiratelné charisma, vzájemnou úctu a automatickou autoritu.
Jeden z nich je dneska, již podruhé, prezidentem. Jeho sebevědomí a arogance nabyly na síle, jeho rétorika se stala extrémnější, ale pořád je to pro mě Osobnost, která si to sebevědomí a aroganci může s klidným srdcem dovolit
Druhý z nich je aktuálním povoláním politický důchodce čekatel, což znamená, že si užívá klidu a pohody kdesi na Vysočině, čte, rozjímá, píše paměti, přijímá delegace, jednu za druhou (být jeho soused vydělám prachy na rychlém občerstvení pro řidiče a bodyguardy) a sem tam utrousí vtipný bonmot, ale hlavně, hlavně čeká na návrat. Nikdo, snad, neuvěřil jeho tvrzením, že s politikou nadobro skončil, protože žádný politik z politiky nikdy neodejde. Z politiky se odchází buďto do vězení anebo zase do politiky…
Ale zaplať pán Bůh, že se chce Miloš Zeman do politiky vrátit, konečně osobnost! Nikdy jsem ho neměl rád, coby předáka pro mě naprosto nepřijatelných sociálních demokratů, ale vždycky jsem ho uznával jako politika a člověka. Jeho, na tu dobu v politice, vulgární způsoby vyjadřování a komentování oponentů mi vždycky přišly vtipné a hlavně inteligentní. Stejně jako Václav Klaus, tak i Miloš Zeman přesně zapadali do představy voliče té, či oné strany. Ať to byl Klaus a jeho distingované, namyšlené chování, anebo Zeman a jeho image bodrého strejce, který musí tu inteligenci držet u krku…
A tady vidím ten největší problém dnešní politické scény – politice chybějí osobnosti, slušné, přirozeně autoritativní, inteligentní a výjimečné osobnosti. Topolánek (byť předseda strany, kterou volím) – sebestředný, arogantní a hloupý člověk, s nulovou sebereflexí a se sebevědomím na které rozhodně nemá ani trochu nárok. A to už nemluvím o jeho nevychovanosti. Pamatujete si, že by Zeman nebo Klaus někdy vulgárně zaútočili na novináře? Popřípadě jej fyzicky napadli? Paroubek? To prase bradavičnaté? To je prašť, jako uhoď. Ten k tomu již zmíněnému navíc přidává teatrální nadávky na své politické oponenty, dogmatismus a nulový cit pro politické vyjednávání.
O ostatních politicích nemluvím, protože politiku vždy dělají leadři a ti ostatní jsou tam trochu do počtu…
Dnešní politická scéna je pro mě synonymem pro chlív, jedno prase nadává druhému praseti a obě prasata serou na ty, kteří je krmí. Kde jsou ty časy, kdy politické hádky byly na úrovni, kdy jedna strana vymýšlela inteligentní a vtipné útoky, aby se jim druhá strana stejně vtipně a inteligentně bránila. Vím, že obsah je stále stejný, ale sakra (!) ta forma dneska stojí za…
Myslel jsem si, že to nikdy neřeknu, ale Miloši vraťte se! Já chci zase s gustem nadávat na politické Osobnosti, ne na politické amatéry a nuly!