Kde se George W. Bush dopustil chyb?
Vyslovíte-li takřka kdekoliv v Evropě jméno současného amerického prezidenta, není nepravděpodobné, že vedle stojící Evropané vyřknou něco jako Fuj! doprovázené čímsi o válečných štváčích a polointeligentních Američanech. Kritika George W. Bushe formulovaná tímto způsobem samozřejmě vypovídá více o tom, kdo se jí dopusít, nežli o americkém prezidentovi. Jenže jak je to s jeho chybami opravdu? Třebaže je mi osobnost George W. Bushe vcelku sympatická a občas názorově koreluji s "neokony", vidím na Bushovi narozdíl od některých mých kolegů poměrně zásadní chyby, které však rozhodně nemají nic společného s tím, jak si z dosluhujícího prezidenta utahují mnozí Evropané.
Chceme-li spravedlivě hodnotit Bushovu administrativu, nesmíme se na tehdejší události dívat z dnešního pohledu. Musíme vycházet z toho, co bylo tehdy známo a jak tehdejší společnost smýšlela. Přenesme se tedy do začátku roku 2001, kdy už se George W. Bush v Oválné pracovně pevněji "usadil". Po osmi letech vlády Clintonovy administrativy přišel do Bílého domu Bush, který měl vcelku obstojné geopolitické znalosti o situaci Blízkého východu - ovšem z roku 1992. Nejen jeho prvním problémem v této administrativě bylo, že nepostřehl vývoj posledních osmi let. Koncem roku 2000 tak nastupoval do úřadu vybaven detailními znalostmi, jenže bohužel, dost zastaralými. Jistě, Saddámův Irák představoval v roce 1992 klíčovou hrozbu pro bezpečnost a stabilitu regionu. Byl to Irák, který před nedávnem expandoval, bylo nutné proti němu podniknout vojenskou operaci, byl to Irák, který vyvíjel chemické, jaderné a další zbraně. Stejně jako v roce 1992 to bylo jen krátce poté, co zemřel vůdce islámské revoluce v Íránu ajatolláh Chomejní a Írán tehdy jel do značné míry v jeho kolejích. Jenže za oněch osm let se svět změnil - a změnil i úlohu zemí na Blízkém východě.
Když potřebovaly Spojené státy provést invazi do Irákem obsazeného Kuvajtu, musely umístit základny svých vojáků do Saúdské Arábie. Když se o tomto umístění rozhodovalo, vše záviselo na tom, jak velký vliv měl hlavní odpůrce takových základen, princ Turkí bin Faisal Al-Saúd, toho času šéf saúdských tajných služeb. Neměl ho však tak velký, aby věci zabránil, ale přesto jeho argument, že nelze do země, která reguluje přístup nevěřícím, pozvat celou nevěřící armádu, se dostal mezi mnohé Araby v různých zemích - a podnítil proto vůči Spojeným státům jistou zášť. Hlavní problém s princem Turkím je ale jinde - je to člověk, který několikrát osobně jednal s Usámou bin Ládinem a který je podezřelý z toho, že je hlavním sponzorem al-Káidy a že on al-Káidu vlastně vytvořil. Od mocného a bohatého wahhábity, který je protiamericky založen, by to ostatně ani nijak nepřekvapovalo.
Za oněch osm let se změnil Irák i Írán - i jejich úloha na Blízkém východě. Iráku byl reálný vliv sražen de facto na nulu. V roce 2000 měl Irák co dělat, aby uživil sám sebe, neměl ani zdroje na to, aby vyvíjel nějaké ohrožující zbraně. Tou dobou byl, pravda, krutý vůči svým (zejména kurdským a šíitským) občanům, ale navenek nebezpečný nebyl. V Íránu toho času panovalo značné oteplení vztahů se Západem, prezidentem byl prozápadní Muhammad Chátámí, klerici i Revoluční gardy o sobě nenechávali tolik vědět, jak to známe z dnešních dnů. Írán těch dnů byla země, která byla ochotná se opatrně přibližovat Západu i na vládní úrovni. Během 90. let však vzrostl vliv al-Káidy, která o sobě dala poprvé významně vědět už v prvním roce Clintonovy vlády, atentátem na budovy Světového obchodního centra v roce 1993 a následným plánem na vraždu Billa Clintona a papeže Jana Pavla II. Během 90. let se ozvala několikrát: fatwou proti Západu, simultánním zničením amerických ambasád v Dar es Salaamu a Nairobi v roce 1998 a útokem na loď U.S.S. Cole v roce 2000. Není bez zajímavosti, že Alexander Litviněnko, ruský špion později zavražděný, uvedl, že ruská FSB několik měsíců před fatwou proti Západu vycvičila k boji Ajmána al-Zawahírího, islamistického učence, "Goebbelse" al-Káidy.
Když Bush nastoupil do úřadu, hodlal pokračovat v tom, co Clinton "přerušil", když se přestal starat o "zlotřilý" Irák a ještě "zlotřilejší" Írán a al-Káidu až do 11. září vcelku ignoroval. Tajné služby, které pracovaly pro Billa Clintona (který al-Káidě přikládal mnohem vyšší prioritu než Bush) hodlaly pokračovat v práci proti al-Káidě, ale Bush jim ještě v létě roku 2001 snížil rozpočet. Když došlo k útokům 11. září, Bush chtěl po tajných službách, aby zjistily možná spojení mezi al-Káidou a Irákem, protože byl hluboce přesvědčen o tom, že se jedná o útok koordinovaný a placený některým "zlotřilým státem". Bohužel GWB nejspíš nečetl knihu Thomase Friedmana The World is Flat, aby pochopil, že společnosti všeho druhu (od obchodních po teroristické) mohou ve 21. století disponovat v globalizovaném světě většího vlivu a síly, nežli celé státy. Nedokázal akceptovat myšlenku, že by mohla nestátní organizace postavená na jiném principu dosáhnout takových příjmů a takové organizovanosti, aby mohla provést útoky na WTC a Pentagon. Jeho hluboké přesvědčení, že jde o Irák, který je v pozadí útoků (a klidně i al-Káidy) vedlo k tomu, že hrubě podcenil invazi do Afghánistánu. Když v roce 2001 Spojené státy spolu s koalicí dalších států zaútočily na Tálibánem ovládaný Afghánistán, Usáma bin Ládin se nacházel na hranicích s Pákistánem a al-Káida byla zakopaná v podzemním systému Tora Bora. Bohužel Bush, který věřil v poslání zavádět demokracii a osvobozovat národy od tyranií (jistě chvályhodná myšlenka), přistoupil na to, že hlavní nápor směroval na svržení Tálibánu a obsazení Kábulu a nikoliv na útok vším co bylo k dispozici na al-Káidu zakopanou na afghánsko-pákistánském pomezí. Druhou Bushovou velkou chybou po nevšimnutí si změny geopolitické situace je podle mého názoru to, že misi v Afghánistánu podcenil, nedával jí prioritu, neútočil dostatečně silně a útočil na nesprávné místo.
Co se týče nešťastného Iráku, chaos v podobě sektářského násilí a občanské války, který tam po zahájení Operace Irácká svoboda, nebyl podle mého názoru zapříčiněn primárně invazí, ale odstraněním Saddáma Husajna a jeho represivního režimu. Jsem přesvědčen o tom, že by se to, čeho jsme v Iráku dnes svědky, nijak nelišilo od situace, která by nastala po Saddámově pádu například z důvodu jeho přirozeného úmrtí. Takhle se ale Spojené státy do Iráku "namočily" natolik, že se oslabily pro možnosti jiných, užitečnějších kampaní.
Logické důvody, které vedly Bushe k invazi do Iráku, byly poměrně jasné. Předně si Bush byl vědom toho, že Saddáma kromě syrské strany Baas nikdo v okolí Iráku příliš v lásce nemá. Zároveň by přesunem vojsk ze Saúdské Arábie do Iráku zmizel problém pobouřených muslimů kvůli setrvání nevěřících na jejich posvátné půdě a nakonec by bylo možné kupovat ropu odjinud, než ze Saúdské Arábie, o níž se ve vojensko-diplomatických kruzích šeptá, že sponzoruje al-Káidu přesně z těchto peněz za prodanou ropu. Kam však vedlo podcenění mnoha dalších aspektů, zejména etnicko-sektářského rozdělení Iráku, můžeme vidět každý večer na CNN, třebaže taková logika nebyla úplně špatná. Přesto byla ještě jiná cesta, ovšem za cenu "politické korupce", k níž by bohužel Bush nikdy nepřistoupil, protože si dal záležet na politice vedenou ctností. Bohužel si nebyl vědom moudrých Machiavelliho slov, kdy slavný Niccolo tvrdí, že v mezinárodních vztazích se ctnostmi jednoduše řídit nelze. Jaké to bylo řešení?
Pokud by Bush v roce 2001 využil silné pozice Muhammada Chátámího a momentálně oslabených Revolučních gard v Íránu, mohl nabídnout Íránu zajímavý politický obchod: Spojené státy by udělaly vůči Íránu tlustou čáru za minulostí, uvolnily by hospodářské sankce, nakupovaly by od něj ropu a podporovaly by například regionální rozvoj v zemi výměnou za to, že by Írán uznal Stát Izrael a umožnil by Spojeným státům přesunout ty jednotky, které byly svého času v Saúdské Arábii, do Íránu. Je nutné zdůraznit, že tehdy - a i když to tak nevypadá - i dnes je mezi běžnými Peršany Západ, včetně USA i Izraele, poměrně oblíbený, a tehdy navíc byly íránské špičky Západu i mírně nakloněny (vzpomeňme například Íránské pomoci USA v době útoku proti Tálibánu). Celá současná krize s íránským raketovým a jaderným programem, navíc spolu s Mahmúdem Ahmadínežádem, slibujícím Izraeli vyhlazení, tak vůbec nemusela nastat. Spojenectví s Íránem by navíc pomohlo oslabit arabské státy díky tradiční rivalitě mezi Peršany a Araby (nutno poznamenat, že ani jeden terorista útočící na západní cíle po roce 1990 nebyl Peršan, zatímco Arabů bylo bezpočet) a v případě existence "hodného" Íránu by podle mého názoru nebyl zdaleka takový problém ani s Hizballáhem. Ostatně - kdo by v roce 2000 byl řekl, že se Kaddáfí polepší a bude rozumně spolupracovat? Bushova irácká, íránská a saúdská politika je tak do značné míry produktem nepochopení odkazu vývoje 90. let a zejména nepochopení sunnitského charakteru al-Káidy. Bohužel dnes, v době posílených Revolučních gard a vládnutí prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, je takové spojenectví nemožné a znamenalo by de facto kapitulaci před režimem, který nám vyhrožuje. Obávám se, že za ztracenou příležitost být zadobře s Íránem budeme ještě hodně krvácet, a budou to právě Arabové, kterým Bush dal před Íránem v regionu přednost, kdo nám bude podrážet nohy.
Takže mé celkové hodnocení prezidenta Bushe: Ideově mi v mnohém blízký člověk, který měl možnost zlikvidovat al-Káidu, měl sílu, kterou použil jinde a jinak, než bylo efektivní. Člověk, který měl správné přesvědčení, že islamismus je špatný a je třeba chránit a prosazovat demokracii a svobodu, ale který neuměl jednat chladně pragmaticky a který Blízký východ do značné míry destabilizoval. Přesto je to prezident, kterému budiž ke cti, že měl odvahu s tíživou situací něco dělat a - i když často nefunkčně - jednat.
http://www.nekorektne.com/