Třídní boj na Zeleno
Schizma uvnitř Strany Zelených začíná připomínat jarmareční frašku. Spor mezi předsedou strany Martinem Bursíkem a jeho opozicí v Republikové radě SZ (Stropnický, Kuchtová) a poslaneckém klubu (Zubová, Jakubková) vyvolává hysterické snahy o obhájení neobhajitelného. Bursík se zkrátka rozhodl svolat sjezd, aby se vypořádal s konkurencí. To je legitimní, ale není možné tomu podkládat nějaká morální adjektiva. Jde o normální politický boj, jaký proběhl po r.1997 v ODS či od roku 1990 do dneška nesčíslněkrát v ČSSD. V politice platí, že silnější, nikoli etičtější vyhrává. Kdo bude kdo u Zelených, ukáže sjezd na podzim.
Už teď ale je možné se pobavit – či rozhořčit – nad úsilím některých lidí v SZ na situaci vydělat, zviditelnit se a vydláždit si cestu k budoucím trafikám. Členka Základní organizace SZ v Praze Tróji Dina Strnadová na to téma popsala v Lidových novinách bezmála půl tiskové strany (vyšlo pod věru příhodným titulkem „Jsem Bursíkův hlas“ 23.7.). Vylíčila Kuchtovou a spol. jako příkladné ztroskotance a zkrachovance, naopak předsedu Bursíka popsala barvami, jež by mu nebesa mohla závidět. Načež se s agitačním zápalem přihlásila do jeho houfce svatých bojovníků. Což o to, přisírkovství tohoto kalibru je v české kotlině poměrně častým úkazem. Stačí vzpomenout, jak je pěstovali a zčásti dosud pěstují mnozí majitelé závislých duší a nesamostatných mozků vůči ikonizovanému Václavu Havlovi.
Paní Strnadová ze Strany Zelených však přidala nový prvek: výzvu k fyzické likvidaci nepřátel. S citem pro poesii píše, že by se měl stranickým kverulantům naordinovat elixír stranické demokracie a podávat jim ho v takových dávkách, jaké by jim mohly způsobit stav nikoli nepodobný euthanasii. Tohle už taky dobře známe: svého času se říkalo Kdo nejde s námi, jde proti nám. A končívalo to na Mírově nebo v Minkovicích.
Petr Žantovský