David Rath: O milosrdné smrti
Jedno slunné jarní odpoledne mě vyslali se záchrankou do malebné vísky na břehu Vltavy, kde se mělo udělat jednomu staršímu pánovi špatně. Vedle hromady čerstvě naštípaných polen stála stará paní v zástěře a říkala, že manžel štípal polena, pak dostal chuť na kafe a když mu ho uvařila, tak si v kuchyni sedl a nějak divně usnul a nejde probudit. Pán klidně seděl ve skromné kuchyni, kafe napůl vypité a už z barvy kůže bylo jasné, že je po smrti.
Bylo mu přes osmdesát let a nebyl nikdy nemocen. Paní byla samozřejmě zdrcená, ale já mu někde ve skrytu duše záviděl, stejně tak jako mnoha jiným mým pacientům, kteří si v úctyhodném věku šli večer, nebo po dobrém obědě lehnout a už nevstali. Ne každý odchází z tohoto světa aniž by si toho byl schopen všimnout.
Většina lidí si projde „očistcem“ umírání. Těch nejhorších případů není naštěstí moc, ale když se s nimi setkáte, tak si je navždy vryjete do paměti. Medicína umí pomáhat, ale bohužel ne vždy se 100% výsledkem. Všichni vás ubezpečují, že bolest dnes umí odstranit, tomu věříte jen do chvíle, kdy máte tu smůlu a stanete se z různých důvodů bezmocnou menšinou ,která se slzami v očích prosí o bezbolestnost. Utrpení navíc nemusí být jen spojeno s fyzickou bolestí, ale není nic horšího, než utrpení čistě psychické plynoucí z bezvýchodného zdravotního stavu, kdy vás nemoc připravila o všechno na čem jste stavěl svůj život, hodnoty a smysl vlastní existence. Každý člověk je jiný, jeho jinakost by měla být respektována a to i v případě jeho rozhodnutí nepobývat dál na tomto světě.
Čím dál tím častěji se vede diskuse o eutanázii. Příznivci i odpůrci problém nesmírně zjednodušují, což určitě nepřispívá ke snadnému nalezení východiska. Jsem spíše pro to, aby se v českém právním řádu možnost eutanázie a jejího provedení zakotvila. Nicméně je potřeba striktně dodržet jasně stanovené podmínky.
První a základní podmínkou musí být fakt, že na eutanázii nesmí nikdo vydělávat, tudíž musí být svěřena výhradně státním zdravotnickým institucím. Druhou podmínkou je důkladný dohled nad celým procesem. Nemůže stačit projev svobodné vůle pacienta a jeden ochotný lékař. Pacient nejprve musí vyjádřit svoji vůli a to nejlépe opakovaně a před nestrannými svědky. Musí být zkoumáno jeho duševní zdraví a schopnost svobodného rozhodování. Už jen při pochybnosti, zda je duševně v pořádku, či jeho rozhodnutí je svobodné, by eutanázie provedena být nesměla. Tím padají všechny námitky, že by takto mohl páchat „sebevraždu“ pacient s depresí či jiným duševním onemocněním, nebo že by k eutanázii starého člověka přemlouvali a nutili jeho příbuzní. Teprve při kladném posouzení stavu psychiatrem a psychologem by šlo o eutanázii uvažovat.
Další nutnou podmínkou je odborné a nezávislé přezkoumání zdravotního stavu, respektive stavu onemocnění díky kterému žádost vůbec vznikla. Zdravotní stav a jeho perspektivu a další možnosti by museli přezkoumat lékaři z jiného pracoviště. Zde by se možná ukázalo, že řada žadatelů o eutanázii žádá naprosto zbytečně, neboť jejich obtíže jsou současnou medicínou odstranitelné. Vlastně by tato komise zjistila, že pacient je léčen špatně či nedostatečně a přikázala by nápravu stavu. Už jen hrozba, že na vaše oddělení přijde komise zkoumat jak příslušného pacienta léčíte by znamenala značný Damoklův meč nad hlavami personálu, ale i managementu zařízení.
Dnes se pacient trpící krutými bolestmi nemusí dozvonit ani na sestru. Nikdo o něm neví, nikdo se o něm nedozví. Tito lidé by získali další šanci spustit vnější kontrolní mechanismus přes žádost o eutanázii. Možná to někomu přijde bizardní, ale taková je dnes realita a bude ještě hůř. Medicína se odlidšťuje a přestala být laskavou utěšovatelkou. Je to čím dál tím víc anonymní technická disciplína s všude se prosazujícím byznysem. Teprve po té, co by minimálně dva nezávislí odborníci došli k jednoznačnému závěru, že stav je bezvýchodný a pacientovi nejde pomoci, pak by mohlo dojít k vlastní eutanázii. Musí u ní být přítomen vedle lékaře i notář, či jiná státem autorizovaná osoba, která ještě těsně před zahájením znovu zjistí, zda vůle pacienta ke konci stále trvá.
Z popsaného je patrné, že celý proces by netrval pár hodin, ale spíše řadu týdnů. Zde tedy padá další argument odpůrců, že si pacient svoje rozhodnutí třeba následně rozmyslí. Musí samozřejmě mít větší časový prostor o svém rozhodnutí přemýšlet a má plné právo své rozhodnutí kdykoliv změnit. Za úvahu stojí ještě rychlé přezkoumání splnění všech nezbytných náležitostí soudem. Pokud budou podmínky pro eutanázii zákonem takto striktně popsány, tak se k jejímu zavedení kloním. Smrt totiž není zlá, zlé je umírání.
David Rath
Zveřejněno na serveru blog.aktuálně.cz.
Autor je místopředseda poslanců ČSSD.