Volby v Iráku: Další triumf George Bushe
Bravo! Američané úspěšně vyvážejí demokracii a zbavují svět krutých tyranů. Úspěch víkendových voleb v Iráku, jichž se i přes hrozbu násilí ze strany militantních "nostalgiků" zúčastnilo na osm miliónu lidí, ukázal, že cesta, po níž se vydali USA a jejich spojenci, z nichž mezi ty "tišší" lze zařadit i Česko, nebyla špatnou volbou.
Svět dlouho pochyboval, mnozí pochybují ještě nyní. Nuže, krátká rekapitulace. Saddám Husajn, jeden z nejobávanějších vládců světa, jenž vraždil vlastní lid a proti kurdské etnické menšině neváhal použít "novodobé plynové komory", si začal už počátkem devadesátých let vojenským obsazením bohatého Kuvajtu. Muž s temným knírem a ještě temnější myslí tehdy poprvé vyděsil svět. Jaké má zbraně? Má atomovou bombu? Použije ji? Proti komu? Tak zněly palčivé otázky doby, jež sžíraly každého, kdo dohlédl dál, než jen za hranice vlastního státu.
Husajn velmi pravděpodobně chystal výrobu ať již atomové či vodíkové pumy. Rád se stylizoval do role novodobého dobyvatele, Saladina konce dvacátého století. Navíc ruské vojenské sklady skýtaly tou dobou netušené možnosti. Kdo uměl počítat do pěti, dovtípil se, že Kuvajtem začíná nebezpečná anabáze a je třeba iráckého diktátora odstavit od moci nebo jej alespoň ochromit. Spojenci, zejména americké a britské síly, zvolili možnost číslo dva. Ve válce "v přímém přenosu" zahnali tyrana zpět do vlasti. Bush starší, tehdejší americký prezident, zachoval pro někoho až příliš chladnou hlavu, nepustil se do slepého pronásledování uzurpátora v jeho domovině. Zřejmě i na nátlak Rusů mu dal druhou šanci.
Druhá šance pro krvavého štváče? Jak krátkozraké. Po bitvě však bývá každý generálem. Atak Bushe staršího nebohé Iráčany o Saddáma nepřipravil, avšak Saddáma připravil o více než deset let budované zbrojní zázemí, jehož "perlou" se měly stát ty nejničivější bomby, jaké svět znal. Umírněný demokrat Bill Clinton, nástupce Bushe staršího, nechal Saddáma osm let "vydýchat". Jakýkoliv konflikt se nehodil do Clintonovy politiky usmiřování, jež však zejména po krachu jednání Arafat - Barak, naprosto ztroskotala.
Clinton toužil vstoupit do dějin jako prezident, jenž konečně rozetne gordický uzel nekonečných blízkovýchodních sporů. Opomíjel přitom dění o kousek východněji. Saddám už se zase činil! Obnovoval svůj zbrojní program, vraždil své politické odpůrce a opět se stával hrozbou nejen pro Blízký východ.
George Bush mladší měl v plánu dokončit otcovu práci již před nástupem do úřadu. Než se však stačil rozkoukat, přišlo jedenácté září. Objevil se nový Saddám, nový věrozvěst smrti - Usáma bin Ládin. Bylo nutné rozprášit nejprve jej, Clintonova politika "míru" sklidila svoje trpké plody. A Bush je musel spolykat.
Ač do dnešních dnů samotného Usámu nedopadl, lze s úspěchem tvrdit, že do značné míry rozleptal notnou část teroristické sítě Al-Káida. I před zásahem v Afghanistánu měl mnoho kritiků. Nebýt války proti terorismu a eliminace islamistů z Talibanu, možná by dnes tito kritici leželi v troskách třeba Eiffelovy věže.
Zásah v Afghanistánu, doprovázený nesmlouvavým a zásadovým postojem, byl prvním triumfem Bushe juniora. Saddámův čas právě nadešel. Jistě, explicitní důkazy o jeho přímém propojení s bin Ládinem a jeho organizací nikdo nezveřejnil, avšak v dnešním světě moderní komunikace se není čemu divit. Oba teroristy spojovala a stále i spojuje zdaleka nejen touha po smrti nevinných. I kdyby však Husajn bin Ládina ani neznal, byl obrovským nebezpečím pro celý Blízký východ sám o sobě. Jeho nevypočítatelnost a neukojené choutky po kuvajtském bohatství se stávaly doslova časovanou náloží. Clinton mu poskytl osm let, Usáma další dva. Svět si žádal zásah.
No, svět, spíše Američané podpoření Australany a Poláky a, aby se neřeklo, lišáckým Blairem, sedícím pravou půlkou na transatlantické židli a levou částí zadnice na evropanské sesli. Ostatní se zalekli. Němci a Francouzi měli v Iráku až příliš mnoho rozdělaných zakázek, pro diktátorův konec příliš nehorlili ani Rusové. OSN jako vždy sípavě zemdlela v dýmu politické korektnosti a ukázkové bezpohlavnosti. Geopolitické kostky byly tentokrát pro zastánce opravdové svobody vrženy o poznání nevýhodněji než počátkem devadesátých let. Válka přesto přinesla rychlý konec, třešinkou na dort bylo dopadení samotného Saddáma ještě ten samý rok.
Spojenci byli opět úspěšní! Další triumf Bushe juniora se však ještě nekonal. Americká administrativa se ve snaze, jež byla dána tlakem "světového veřejného mínění", OSN i vietnamským stigmatem a která měla vést k co nejrychlejšímu vyklizení pozic a co nejhladšímu předání moci do rukou iráckého lidu a demokraticky zvolené vlády, poněkud unáhlila. Bush junior neposlechl prozíravé "jestřáby", místo toho dal na mlžná slova "humanistů". Výsledek? Více než rok násilí a bojů v Iráku, kde se rozhořel zejména spor mezi šíity a sunnity, útoky na ropovody, jež vyhnaly cenu černého zlata k rekordním výšinám. Humanisté to však bezskrupulózně "hodili" opět na Bushe. Neměl prý do Iráku lézt, mrtví Iráčané i Američané mohli žít, benzín mohl být levný...
Víkendové volby v Iráku dávají Bushovi a jeho administrativě v mnohém za pravdu. Dostatečně poučené USA nechtějí z Iráku udělat svůj druhý Vietnam. Je pravděpodobné, že jejich vojáci opustí zemi, co nejdříve to bude možné. První krok se již podařil právě relativně bezproblémovým hlasováním. Vývoz demokracie se Spojeným státům daří téměř na jedničku. Vděku se však jen těžko dočkají, vždyť to přece dělají jen kvůli ropě, mamonu několika rodinných klanů a na přání šéfů energetických monopolů. Inu, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.