Klasický liberalismus považuje za první a největší (ale nikoli jedinou) politickou hodnotu individuální svobodu. Za cíl politické společnosti považuje ochranu a garanci svobody jednotlivce a jeho přirozených práv, mezi nimiž těmi hlavními jsou právo na život, osobní volnost a soukromé vlastnictví. Prostředkem k ochraně svobody člověka ve všech jejích aspektech (osobním, politickém, ekonomickém, náboženském, atd.) považuje klasický liberalismus ústavní omezení a rozdělení státní moci. Jinými slovy, svoboda je cílem a omezení moci státu prostřednictvím ústavy a panství zákona jest prostředkem. 

Klasický liberalismus tudíž nelibě hledí na státní regulace, které svazují či porušují svobodu jednotlivce nakládat se svým majetkem. Odpor proti jaderné energii či jaderným elektrárnám, odpor proti lovu velryb, odpor proti kácení pralesů a zúrodňování půdy, či zvýšená ochrana zvířat před právy lidí upravovat své pozemky jsou tedy fenomény, na které klasický liberalismus hledí nelibě. 

Znamená to, že klasický liberalismus stojí nutně na straně „práva“ a „svobody“ znečišťovat životní prostředí průmyslem a zaplavovat je různými exhaláty a emisemi? 

Nikoli. Klasický liberalismus stojí na straně vlastnických práv, tudíž jakékoli poškozování života, zdraví či vlastnictví někým jiným je pro něj nesprávné. Znečišťuje továrna majetek, pozemek či zdraví někoho v jejím okolí? Pak onen člověk má mít právo a možnost chránit sebe a svůj majetek soudní cestou a vyžadovat od oné továrny kompenzaci za zničení svého majetku a zdraví, případně až zastavení jejího provozu. 

Jinými slovy, klasicky liberální ochrana životního prostředí je přes lepší a dokonalejší vynucování vlastnických práv. Cestou k ochraně životního prostředí je privatizace onoho prostředí, aby každý les, louka, pole, vodní plocha měly svého vlastníka, který bude mít vlastní zájem na tom, aby jeho majetek nebyl ničen a poškozován někým jiným

Dva příklady: je jasné, že má-li civilizace existovat a má-li se produkovat dostatek prostředků pro slušné životní podmínky lidí, určitá míra produkce a tudíž i znečišťování ovzduší je nutná. Je lepší žít v tolerovatelně znečištěném prostředí s dostatkem jídla a kvalitní lékařskou péčí, než v prostředí bez hospodářského rozvoje, tudíž panenském, v němž však lidí umírají na hladomor a nemoci, neboť nemají žádnou práci, žádné peníze na jídlo a léky a ony léky se ani nesmí vyrábět, neboť farmakologická výroba taky trochu znečišťuje prostředí. Liberální řešení pro tento případ: ať je politicky stanoven strop na míru exhalátů, a lidé jakožto ekonomické subjekty si kupují emisní povolenky. 

Druhý příklad se týká ochrany živočišných druhů. V Rhodesii byl kdysi povolen chov slonů na slonovinu. Byly sloní farmy, na nichž majitelé chovali slony kvůli jejich klům. Samozřejmě, některé zabíjeli kvůli slonovině, stejně jako majitelé stád krav a ovcí je zabíjejí kvůli masu. Ale majitelé dbali na to, aby si všechny slony nevybili, aby na jejich farmách existovala rozsáhlá sloní populace. Jejich vlastní zájem je k tomu vedl. Na druhou stranu Tanzanie zakázala jakékoli zabíjení slonů kvůli klům, tudíž žádné sloní farmy neměla. Sloni žili jen v národních parcích – kde je téměř kompletně vybili pytláci! Ten první přístup k ochraně slonů – přes vynucování vlastnických práv - je liberální; ten druhý – přes zákazy a stání regulace – je etatistický. Ten první byl úspěšný, ten druhý nikoli. 

Konservatismus lze definovat mnohem obtížněji než liberalismus (nebo socialismus). Není doktrínou ani ideologií, nýbrž spíše postojem ke člověku a společnosti, způsobem přemýšlení o nich. Konservatismus preferuje známé, tradiční, vyzkoušené a tudíž osvědčené či minimálně akceptovatelné před neznámým, nejistým, nevyzkoušeným a tudíž potenciálně škodlivým ba až smrtícím. Domnívá se, že člověk není naprosto ideální, dokonalou bytostí, nýbrž je bytostí morálně nedokonalou a intelektuálně omezenou. Člověk je schopen skutků šlechetnosti a galantnosti, ale i hanebnosti, brutálnosti a barbarství. Obě tendence jsou v člověku přítomny a jde o to ty druhé držet na uzdě. Civilizace a společnost jsou křehkými útvary, neustále ohrožovanými impulsy ke zlému v člověku a lidech. Zlo z člověka a tudíž ani ze společnosti nikdy nelze definitivně vymýtit, a proto jakákoli lidská společnost bude vždy více-méně nedokonalá. Přitom, samozřejmě, politickými prostředky nelze na Zemi vybudovat Ráj, ale lze na Zemi způsobit Peklo. Státní moc by měla být tudíž omezena vládou zákona, stát by měl být v rámci svých pravomocí silný, ale množství těch pravomocí by mělo být omezeno. Stát by se měl omezit na garantování práva a pořádku, ale neměl by mít ambici společnost nějak formovat, vytvářet či dekretovat. Měl by chránit to, co je, a co spontánně vzniká, nikoli politickými experimenty tvořit novu společnost. 

Kultura, morálka a autorita jsou v životech civilizovaných lidí naprosto zásadní. Pouze lidé, kteří jsou do určité míry ctností a respektují ve svých životech autority, mohou být svobodní. Proč? Protože lidé, kteří neuznávají pro sebe žádné vnější autority a nejsou ctnostní, se snadno stanou predátory a agresory vůči ostatním. Společnost se začne rozpadat, zločinnost stoupat a lidé samotní začnou volat po vládě tvrdé ruky a rozsáhlém, policejním státě. Jinými slovy, aby se to nestalo, aby stát zůstal omezený a lidé svobodní od represivní státní moci, lidé samotní musí být schopni sebevlády, sebekontroly, ovládání svých vášní a tužeb, jinými slovy, musí být do určité míry ctnostní. Podle konzervativců jsou morálka, ctnost a autorita nezbytnými společenskými a civilizačními předpoklady svobodné společnosti. 

Praktické postoje konzervativců se v mnoha ohledech různí – konzervativci mají mezi sebou na mnohé politické otázky různé názory. Jsou konzervativci více paternalističtí, požadující energičtěji jednající stát na ochranu konkrétního života konkrétních lidí v konkrétních komunitách, a pak jsou konzervativci více liberální, kteří mnohem méně důvěřují státu a mají z něho a jeho experimentů větší obavu. Obávají se, že aktivističtější stát lidi a společnost více poškodí, než jim pomůže. 

Proto i na ochranu životního prostředí mají konzervativci různé názory. Obecně, jsou méně liberální a více paternalističtější než klasičtí liberálové, rozhodně však méně etatističtí a méně globalističtí než socialisté a environmentalisté. 

Především je však nutno říci, že ochrana – tj. konzervace – konkrétního životního prostředí konkrétních lidí je navýsost konzervativním projektem. Ochrana životního prostředí je stejně konzervativní jako ochrana všeho ostatního, co je konzervativcům drahé – rodiny, vlastnictví, kultury, morálky, tradice – tj. všeho toho, co dělá naši společnost naší společností. 

Konzervativci tudíž mohou požadovat více zákazů a místních regulací – i na nakládání se soukromým vlastnictvím -, než by si přáli klasičtí liberálové. Požadují zákaz průmyslové výroby v určitých zónách, ochranu určitých živočišních druhů, omezení určitých aktivit, které by mohly rasantně změnit ráz krajiny (stejně jako přijímají zákazy a restrikce na ochranu kulturních památek). Někteří konzervativci jsou za dotace, jiní zase za ochranná cla. Další chtějí politickými prostředky chránit místní ráz krajiny před konkurencí velkých společností. 

Ve svých cílech jsou tudíž konzervativci obecně blíže environmentalistům než klasickým liberálům. Co se však týká své motivace a prostředků, jichž by byli ochotni použít, jsou blíže liberálům. Od levicových environmentalistů oddělují konzervativní ochránce životního prostředí dva nepřeklenutelné rozdíly. 

Za prvé, konzervativci chrání životní prostředí pro člověka, jakožto životní prostředí konkrétních lidí. Aby nebylo zničeno aktivitami několika jedinců a aby bylo zachováno i pro příští generace, je správné je chránit. Ale chránit se má pro lidi, pro konkrétní lidi žijící v konkrétních komunitách. Na prvním místě jsou lidé, či lépe řečeno, konkrétní lidé. Ne abstrakce, ne životní prostředí abstraktně, ne abstraktum jako ekosystém, ne rostliny a zvířata. To jsou jen prostředky k dobrému a hezkému životu konkrétních lidí. 

Na druhou stranu environmentalisté chtějí chránit životní prostředí pro životní prostředí, ekosystém pro ekosystém, živočišní druh pro živočišní druh, který je hodnotou samou o sobě, nikoli prostředkem k větší rozmanitosti a bohatosti života lidí. V pohledu mnohých radikálních environmentalistů je člověk škodnou, před kterou má být příroda chráněna. V pohledu konzervativců má být příroda chráněna pro lidi před nerozumem lidí některých. Příroda má sloužit člověku, ne naopak. Ochrana – konzervace – životního prostředí je vskutku konzervativním podnikem – ale ku prospěchu těch lidí, jichž je ono prostředí životním, a kvůli nim a jejich dětem. 

Druhý zásadní rozdíl mezi konzervativními ochránci životního prostředí a levicovými environmentalisty je ten, že ti první myslí a jednají lokálně, zatímco ti druzí myslí a chtěli by jednat globálně. Konzervativci jsou stoupenci decentralizace a představu globálních regulací globálními institucemi odmítají. Lépe řečeno, jsou ostře proti ní. 

Omezení a regulace lidské svobody mají být na té nejnižší možné úrovni, nejlépe na komunální a regionální. Rozhodně na lokální. Maximálně na národní, tj. celostátní. A i to jen málokdy a ve výjimečných případech. Jinými slovy, ony politické zákazy znečišťování a příkazy ochrany mají vydávat místní komunity pro svoji potřebu. Již národní stát je příliš vysokou a vzdálenou úrovní a předat mu tyto restriktivní pravomoci by jej učinilo příliš silným a nebezpečným pro svobodu lidí. 

Na druhou stranu levicoví environmentalisté milují globální zákazy a příkazy, jakož i vytvoření globálních institucí s pravomocemi nad národními státy a proti nim. V projektu levice je vlastně vytvoření globálního univerzálního státu nad celou zeměkoulí, který bude řešit všechny problémy světa. Ochranu životního prostředí, přírody či ekosystému nepovažují za lokální a dokonce ani za národní záležitost, nýbrž za záležitost globální. Environmetalismus jako politická ideologie tak přiživuje – vlastně legitimizuje – požadavky na centralizaci a globalizaci veškeré politické autority. 

V jednotlivých ohledech a konkrétních situacích mohou sice konzervativci více souhlasit s environmentalisty než s liberály, ale v otázce, zda restrikce lidské svobody za účelem ochrany životního prostředí mají být spíše na nižší než vyšší úrovni, zda spíše na lokální než globální, budou konzervativci a klasičtí liberálové souhlasit spolu více a společně budou odmítat sen levice, ať již environmentální či socialistické, kterým je vytvoření jedné centrální, globální, celosvětové autority suverénně regulující naše životy pro naše vlastní dobro. A realizaci tohoto snu se budou bránit zarputile.