A to by člověk snad na chvíli i věřil, že se po dovolené vrátí odpočatý, že mu alespoň pár dní vydrží dobrá nálada a překvapí nás svojí rozvernou uvolněností. A ono ne, zas ho chytnul rapl a jeho první bylo, že nadával poslanci Wolfovi. Člověk by to snad i pochopil někdy týden před volbami, ale teď na konci července bych si spíš nafouknul lehátko a vyrazil někam na rybník.

Jako by to už tolikrát nestačilo, kolikrát dokázal prokoučovat všechna důležitá jednání. Své straně vše podstatné prohrál. Paroubek je hrozbou pro svou stranu, protože s ním má de facto nulový koaliční potenciál (alespoň pokud mluvíme o celostátní úrovni), ač Jyrka s velkou oblibou vidí tuhle věc úplně jinak. Vždyť se nám pantáta v poslední době notně poštívá i s bolševiky, kteří byli vastně ti jediní, se kterými dokázal za dnes již naštěstí dávných časů svého premiérování něco uhrát. Bylo to nechutné a slušným ldiem z toho bylo nevolno, ale z hlediska politického realizmu a pragmatizmu to prostě na krátký čas zvládl.

Paroubek je rovněž naprosto geniální v tom, jak si vybrat outsidera v té které politické straně a tím proti sobě poštvat jedince, kteří jsou v dané straně v silnější pozici. A tak si vybral u lidovců při jednáních po parlamentních volbách v roce 2006 Kalouska a od průšvihu, ze kterého se dodnes nevyléčil, jej nezachránil ani tehdá dosti předčasně a machrovsky zapálený doutník domnělého vítěze. U Zelených si vybral Kuchtovou, bláznivou nánu z jihu, kterou protřelý harcovník Bursík k podzimku dočista vybělí do ztracena. U bolševiků to má v pohodě ošetřeno Vojta, Jyrka ale do něj s pravidelností šílence šije co to jde. V únoru ve Vladislavském sále měl Klaus jistě co dělat, aby zadržel výbuchy smíchu. A to už vůbec nemluvím o ODS, ve které si Paroubek za ta leta letoucí nebyl schopen najít pár spíše liberálně než konzervativně naladěných duší, se kterými by mohl čas od času něco chutného upéct. Kde že jsou ty zlaté časy Miloše a Vendy – tehdá když skřeti dělali moc velký vlny, napeklo se bez nich dřív než stačili zamečet.

Vzpomínám si na doby Paroubkovy politické čerstvosti (myslím v opravdu vysoké politice), kdy i někteří z mých jinak velmi chytrých přátel byli ochotni věřit, že Paroubek je génius politického pragmatizmu a realizmu. Čas více než spolehlivě ukázal, že Paroubek takovo osobou není, že je to improvizující amatér a navíc člověk zcela bez skrupulí, bez jakéhokoli ideálu. O Topolánkovi si nepochybně můžeme myslet cokoli, ale rozhodně mu narozdíl od Paroubka nelze upřít to, že má nějaký světonázor, že soustavně uplatňuje nějakou ideologii, že má odvohu jít proti proudu, proti momentálním náladám, proti výzkumům veřejného mínění. Čeho je moc, toho je příliš - Paroubkovi už v politice nevěří skoro nikdo, protože se mu věřit nedá nic. A že jsou kluci a holky ve vysoké politice zvyklí opravdu na lecjaké kličky, na lecjakou flexibilitu, na lecjak vyšinuté jedince!

Zdá se mi, že ve výčtu Paroubkových negativních vlastností, kterého postupně ničí, začíná čím dál více nad jinými atributy jeho osobnosti dominovat absolutní pesimizmus a negace. Do tohoto obrazu přesně zapadá i jeho poslední útok na média. Během prezidentské volby Paroubek hodil do placu mezi novináře hlášku, že jej kdosi obvinil v kuloárech z toho, že jezdí s fekáliemi. Už to tak vypadá, že ho to nepustilo, že pro danou matérii vykopal díru a každé ráno před cestou do práce se v ní osvěží by přinesl české veřejnosti něco čerstvého větru. Ten Mareš ho v Zeleném Raoulovi vystihnul prostě skvěle.

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz