Bursíkův tanec mezi zelenými vejci
Strana Zelených prožívá zatím svou nejhlubší krizi. Předseda Martin Bursík spolu s Kateřinou Jacques či ministrem školství Liškou na jedné straně zastupují – zjednodušeně řečeno – jakési liberálnější, či chcete-li středové křídlo. Velká část Republikové rady včetně poslankyň Zubové a Jakubkové, ale především bývalá ministryně školství Kuchtová zastupují křídlo levicové. Berme ale toto dělení jen jako mechanickou pomůcku, která zdaleka nevystihuje v úplnosti program a cíle jedněch i druhých. Povaha sporu uvnitř nejmenší parlamentní strany se sice na veřejnosti traktuje jako ideová, ale jde v něm o něco mnohem prostšího – o vliv a vedení strany.
Chceme-li dobře rozumět smyslu sporu uvnitř Zelených, musíme si připomenout, jaký vývoj k němu vedl. Martin Bursík se stal předsedou strany na podzim roku 2005, jen půl roku před volbami. Odsunul tak z dominantních pozic jak tradiční zelené funkcionáře, jako byl třeba Petr Štěpánek, tak radikální aktivisty jako byl Jan Beránek či Jakub Patočka. Bursík nabídl Zeleným svoji politickou zkušenost – předtím byl členem řady stran – Občanského hnutí, Svobodných demokratů, Lidovců, ale také svoji exekutivní minulost (naposledy byl ministrem v posarajevské Tošovského vládě). Tak exkluzivní curiculum vitae u Zelených neměl a nemá nikdo. Navíc Bursík přišel do vedení strany v okamžiku, kdy strana byla v rozkladu, způsobeném extremistickou politikou Beránka a Patočky. Bursík nabídl zkušenost, kvalifikaci, konsolidaci strany a také peníze na kampaň pro volby v r.2006.
Bursík je, jak už bylo řečeno, všechno možné, jen ne naivní aktivista. Je to politický pragmatik, který používá stranu, její aparát a servis k osobnímu růstu na politické vertikále. Proto musí mít možnost tou stranou bezvýhradně manipulovat. Není pro něj představitelné, aby se o vládu nad stranou s kýmkoli dělil. On z podstaty nepotřebuje partnery, jen spojence, sympatizanty a ještě lépe: podřízené. Obecně bychom se asi shodli, že to je normální. Strana má jednoho předsedu, měla by mluvit v zásadě jedním hlavním hlasem, jinak se stane pro voliče nečitelnou a pro koaliční a jiné partnery nespolehlivou. Konec konců lidovci byli nejsilnější, když měli tvář a hlas Josefa Luxe. Stejně tak ODS měla svou sílu hlavně v jednotném šiku pod vlajkou s portrétem Václava Klause. Čunkovská KDU-ČSL i Topolánkovská ODS jsou jen stíny někdejší politické slávy a ideové konzistence.
Lze pochopit, že Bursík si chce podržet Stranu Zelených ve svém bezpodmínečném vedení. Jenomže Zelení nejsou normální strana. Do svých regulí, stanov a orgánů si zanesli tolik nesystémových prvků, tolik přímé demokracie, která se neslučuje s politickým úspěchem, že to Bursíkovi nutně musí překážet. Bursík nikdy nebyl zvyklý se o svých víceméně autokratických rozhodnutích s nikým radit. Mimo jiné i proto, že je přesvědčen o své neomylnosti, přinejmenším ve věcech týkajících se řízení strany. Proto je pro něj republiková rada strany nepřekonatelnou překážkou, tím spíše, že v ní dominantní vliv mají lidé z tábora jeho kritiků – třeba Dana Kuchtová či Matěj Stropnický. To je jediný důvod, proč Bursík chce svolat mimořádný sjezd na počátek záři, tedy ještě před volbami. Chce tam demonstrovat svoji vůli k tomu, aby strana zněla jedním, míněno jeho vlastním hlasem. Na své kritiky a oponenty ukáže prstem jako na rozbíječe jednoty, jimž poté připíše také veškerou odpovědnost za případný – a vcelku reálně očekávaný neúspěch Zelených v krajských a senátních volbách. Bursík tak zabije několik much jednou ranou: vyřídí stranickou konkurenci, pošpiní ji před straníky, najde viníka volebního debaklu – a odejde z tohoto boje jako posílený autokrat. Bursík na tomto sjezdu nemá co ztratit, a dobře to ví.
Naopak ztratit může, pokud se mu nepodaří ustát a potlačit vnitrostranické oponenty. Kuchtová se Stropnickým nemají nejmenší motivaci k tomu, aby podporovali dnešní uspořádání vládní koalice. Kuchtová o funkci přišla a Stropnický žádnou nedostal. Proto je od nich pohodlné a snadné odvolávat se na ideový nesoulad víceméně levicových zelených s víceméně pravicovou vládou Mirka Topolánka. Protibursíkovská část Zelených si už dnes v lákavých barvách maluje budoucí koalici se sociálními demokraty. Je to ale malba dosti naivní a krátkozraká. Je totiž vysoce pravděpodobné, že takto nepřehlednou a nejistou stranu už nikdy nikdo do vlády nevezme. Zelení si užívají s Topolánkem své čtyři roky slávy. Nikde není napsáno, že v příštích parlamentních volbách, ať už budou leví nebo středoví, vůbec přeskočí pětiprocentní laťku a nezůstanou mimo Parlament, To pak bude jejich definitivní konec. Bursík to ví, a proto vsadil vše na tuto jednu kartu. Její platnost vyprší v roce 2010.
Petr Žantovský