Ovlivní podzimní volby domácí politiku?
Čeká nás horké léto, doslova, i obrazně. Podzim bude totiž ve znamení krajských a doplňovacích senátních voleb. Na první pohled by to nemuselo vcelku nic podstatného měnit na vnitropolitické mapě. Ale může se stát - se stejnou pravděpodobností - také pravý opak.
Je jen zdánlivým paradoxem, že právě vyšší územněsprávní celky (kraje) a Senát se staly místy prozatím největších volebních úspěchů Občanské demokratické strany, ačkoli právě tato strana proti jejich vytvoření nejvíce horovala. Kraje vnímala jako zbytečný administrativní mezičlánek zmnožující počty úřednických pašalíků a decentralizující důležitá ekonomická rozhodnutí z Prahy do nižších pater, která nejsou tak dobře viditelná - a řiditelná ze stranické či exekutivní centrály. Senát byl zase v ODS dlouho vnímán jako pojistka někdejšího presidenta Havla vůči autonomně rozhodující Poslanecké sněmovně, převážně obsazované občanskými a sociálními demokraty. Čas ale trhnul oponou a změněn svět.
Výše uvedená hodnocení patří dnes již zaniklé éře polistopadové politiky, jíž dominoval diumvirát Klaus a Zeman. Oba, ačkoli z různých ideových pozic, hájili názor, že demokracie se má dělat zastupitelsky, nikoli tzv. expertně či elitně, což byl zase názor připisovaný spíše Havlovi a jemu spřízněným politikům - postupně v ODA, US a dalších krátkodechých strukturách. Po postupném odchodu obou uvedených protagonistů ze špičkových stranických postů jako by se proměnil i volič a jeho mentalita. Krajské úřady z drtivé většiny obsadily právě koalice s dominantní účastí ODS, ta má také většinu hejtmanů. A získala také - poprvé v historii - nadpoloviční většinu všech senátorů.
Ačkoli, jak si představoval Václav Havel, Senát měl sloužit jako plénum nestranických osobností. Voliči dali v obou případech jasně zelenou stranické volbě. Je to zřejmý důkaz postupujícího politického dospívání naší společnosti. Program, který je podepřen prověřeným partajním ručením, je pro voliče důležitější než sebelíbivější tvář nějakého nepolitika. Troufám si tvrdit, že dnes by se Václav Fišer senátorem nestal, určitě tedy ne s tak zdrcující převahou, jako v roce 1999. Proto jsou letošní krajské i senátní volby pro dvě hlavní strany - ODS a ČSSD - tak důležité. Navzdory tomu, že průměrná účast v senátních volbách už se běžně pohybuje pod dvaceti procenty, je to zkouška politického názoru společnosti. Obě jmenované strany vědí, že právě v těchto volbách se ukáže, zda obstály - jedna u moci, a druhá v opozici. Sociální demokraté to mají zdánlivě snazší. Jsou už třetím rokem v opozici, mají možnost hlavní vládní stranu kritizovat za její chyby a nedostatky a nabízet vlastní recepty a sliby, jejichž splnitelnost je vždy před volbami poněkud chimérická a nepodstatná. Hlavní je jejich líbivost, a to zvládají naši politikové všech stran tradičně na výbornou.
Jenomže sociální demokraté mají dva handicapy: programovou vyprázdněnost a personální nouzi. Hlavní programové priority socialistů v posledních letech byly odvislé na trendech převládajících v evropské levici. Především wellfare state, tedy onen sociální stát, jímž tak často šermoval Vladimír Špidla. To je ovšem koncept, který se neosvědčil v celoevropském měřítku, vedl ke globálnímu zadlužování, nedodržování maastrichtských kritérií a nestabilitě, či spíše oslabování Eura. Takže program dávek všem, vždy a za všechno, ať to stojí státní kasu co to stojí, už od socialistů nepřijme ani hodně naivní český volič, nebude-li mít aspoň trochu dojem, že socialisté vědí, kde na své sliby vzít. Zda to vědí, vědí ale jen oni sami. Zatím to veřejně moc neříkají.
Personální slabina je u ČSSD tradiční. Socialisté nikdy neměli nadbytek odborníků, občas to vedlo až k takovým paradoxům, jako byl několikadenní eurokomisař Miloš Kužvart. Ale stačí vzít jediný aktuální příklad: Na středočeského hejtmana proti Petru Bendlovi z ODS pretenduje David Rath. To je mimořádně nešťastná volba. Protože pokud Bendl obhájí svou funkci, bude to více díky Rathovi, než kvůli svým vlastním úspěchům. To ostatně přiznává ve slabších chvilkách i premiér Topolánek. Za dobu, kdy je ve funkci šéfa ODS, mu socialisté "vyhráli" všechny volby. Může se stát, že tomu tak bude i letos. Ale také se to stát nemusí.
V ODS jde mnoho hlasů vážně pochybujících o letošním volebním výsledku. Jsou to předně hejtmani, kteří požádali své ministry, aby dali ruce pryč od krajských voleb a nekazili krajským kandidátům jejich šance. Znamená to, že uvnitř ODS nepanuje jednoznačné nadšení z toho, jak se strana v čele vlády chová a jaké vysílá k veřejnosti signály. K různým kritikám mohou být různé důvody, často osobní, subjektivní, vedené vlastními kariérními zájmy a ambicemi. To je všechno možné. Ale nelze je nebrat na vědomí. ODS a její vládní špičky, zejména premiér, se ale chovají, jako by to nebylo. Mirek Topolánek má jedno heslo: "Starosti a problémy si dělám teprve tehdy, až přijdou. Pak si je nedělám zbytečně." Otázka je, zda vždy přesně dokáže odhadnout ten pravý čas. Taky může být pozdě. Jeho okolí mu to jistě neřekne. Od toho jsou novináři, ale těm zase nedůvěřuje. Což je bludný kruh. V něm ale spolu s premiérem obrazně řečeno lítá nejen jeho strana a koalice, ale především všichni jeho voliči. Ti, kteří mu mohou přijít na podzim vystavit účet.
A ještě jeden účet na Mirka Topolánka čeká. A to účet stranický. V ODS je mnoho lidí, kteří čekají na premiérovo klopýtnutí. První volby, o nichž nelze říci, že jsou s převahou vyhrané, a premiér bude mít velké potíže. Může to být jen o jedno senátní křeslo méně, o jednoho hejtmana méně. Jak napsal básník Josef Kainar - "oceánu stačí kapka, a už je ho příliš". Čeká nás horké předvolební léto a po něm patrně nepříliš hezký volební podzim. Je vysoce pravděpodobné, že domácí politika po něm bude vypadat poněkud jinak, než dnes.
Petr Žantovský
Vysíláno na rozhlasové stanici ČRo6.
Zveřejněno na www.rozhlas.cz/cro6.