Co má ODS proti Lisabonské smlouvě
Co má ODS proti Lisabonské smlouvě? Otázka z úvodu je nepřesná a zavádějící. Předně žádná jednotná ODS už dávno neexistuje, a dvojnásob ne ve věci postoje k evropské integraci a jejímu smluvnímu průmětu ponejprv v podobě Euroústavy a poté Lisabonské smlouvy. ODS se v této otázce výrazně rozchází, podobně jako v otázkách daňové důslednosti, církevních restitucí, smlouvy s Vatikánem či evropské orientace na německé lidovce či britské konzervativce. Jen ona dělící čára mezi dvěma protichůdnými postoji vede vždy trochu přes jiné perzony.
Zatímco preceptorem důslednější vazby na britskou pravici je Jan Zahradil, představitelem kritického postoje k daním a církevní rentě Vlastimil Tlustý. Proti Lisabonské smlouvě však protestují členové ODS napříč stranickým jádrem, od názorové enklávy zastoupené například poslankyní Evou Dundáčkovou, po senátorské realisty, z nichž jmenujme třeba Petra Pakostu. Tato, jakož i mnohá jiná významná jména z lůna ODS najdeme i pod peticí, která protestuje proti ratifikaci Lisabonské smlouvy, jak ji vyžadují mnohé hlasy ze západní Evropy, především Německa.
Petice probíhá formou internetového hlasování, ke včerejšku ji podepsalo přes 1600 hlasů. O názor byli požádáni též vrcholní představitelé české politiky. Za ocitování stojí část obsáhlého stanoviska premiéra Mirka Topolánka: „Můj postoj k Lisabonské smlouvě je symptomatický pro předsedu vlády země, ve které neproběhla skutečná debata k ústavní smlouvě.
V médiích i ve vyjádřeních politiků je mnohokrát volání po hlubší diskusi o Lisabonské smlouvě interpretováno jako snaha uměle ratifikační proces zdržovat nebo dokonce jako projev nesouhlasného stanoviska s Lisabonskou smlouvou jako takovou. Přezkum ústavnosti a hlubší diskuse může přispět k akceptaci Lisabonské smlouvy politickými elitami a následně i občany v ČR… Jako premiér ČR jsem byl při formování svého postoje k Lisabonské smlouvě nucen vzít v úvahu následující okolnosti: ODS tvoří koalici se stranami, které preferují těsnější postup integrace a její federalizační charakter… V mezinárodním kontextu se ČR nacházela v situaci, kdy 18 členských států bylo pro euroústavu beze jakýchkoliv změn. Znovuotevření a debatu o úpravách textu euroústavy a její vyústění do podoby Reformní smlouvy samo o sobě brali jako ústupek ze svých pozic.
ČR byla spolu s dalšími (Velká Británie, Polsko) proti konceptu Ústavy, zbytek mlčel a vyčkával, s tím, že se sveze na vlně většinového názoru. Byli jsme si rovněž vědomi odpovědnosti, které s sebou přinese naše předsednictví EU 2009 . Veto by podkopalo naši vyjednávací pozici do budoucna směrem k roku 2009 a tehdejší tlak německého předsednictví tuto naši domněnku nepřímo potvrzoval.“ Premiérovo vyjádření skrývá několik návodů k tomu, jak chápat „lisabonské schizma“ v ODS.
Předně tato strana se nechala vmanévrovat do vládní koalice se stranami početně slabšími, avšak co se týče vlivu na koaliční politiku neskonale efektivnějšími. Jejich, tedy lidovců a Zelených, postoj k evropské integraci je obecně vstřícnější. Když je ODS odkázána na hlasy svých partnerů, musí jim ustoupit, kdy si řeknou. Toto je jeden z případů. Vládní činitelé ODS s tím velký problém asi nemají, horší je to v členské základně i funkcionářském aktivu.
Druhé premiérovo sdělení je neméně čitelné a ještě varovnější. Postoj vlády k Lisabonské smlouvě je do značné míry diktován zřetelným zájmem silných členských zemí. Vláda pak může zastávat taková stanoviska, která shledá účelnými pro svých pomyslných patnáct minut slávy, tedy těch pár měsíců pomyslné vlády nad Evropou během českého předsednictví. Že toto předsednictví nemá o mnoho větší než ryze formální či prestižní význam, už představitelé ODS neříkají, protože by se jim – i voličům – mohl rozplynout sen o důležitosti té věci. A také smírný postoj k Lisabonské smlouvě by se rázem jevil v jiné optice.
A konečně – Topolánek připouští, že ústavní přezkum Lisabonské smlouvy může vést k parlamentnímu, či dokonce občanskému konsenzu s ní. Tedy jde ve své úvaze za rámec vytyčený presidentem Klausem. Ten připomněl vcelku zřejmý fakt, že jedním nepřijetím (v Irsku) se ze smlouvy stává mrtvý papír patřící dějinám. Lze očekávat novou debatu o nové podobě vzájemného uspořádání Evropské unie, Lisabonská smlouva to však celkem jistě už nebude. Premiér jako by s tím ale nepočítal. I to je zpráva – pro změnu o vztahu šéfa ODS vůči presidentovi.
Celkově vzato je ODS konfrontována s možná nejdůležitější otázkou celé své poklausovské existence.
Strana se tradičně profiluje jako zastánce konzervativních národních hodnot a odpůrce evropské federalizace pod vlajkou dominantních socialistů a liberálů. Jestliže nyní svůj hlas proti Lisabonské smlouvě zvedají mnozí členové, příznivci i zákonodárci ODS, znamená to, že základy, z nichž ideologie ODS vyrostla, dosud nebyly zcela zapomenuty. A to ani poté, co díky „rozkročenějšímu“ vedení v čele s Mirkem Topolánkem vyměňuje postupně ideové jistoty za pragmatické kroky k udržení chvilkové moci. Nakolik to bude pro ODS fatální, se ukáže na nejbližším volebním sjezdu. Bez ohledu na výsledek podzimních voleb to na něm Topolánek ani zdaleka nemá jisté.
Petr Žantovský