Fundamentalismus podle zelených
Dokud jsem byl osamělým kritikem koncepce Martina Bursíka spojit zelené s dalším dílem tunelování naší země, byl jsem neškodný rebel. Nikdy jsem v tom nebyl sám, to v politice není možné, jen jsme se dohodli, že já budu mluvit. Uplynul více než rok. Nyní, když je v menšině sám předseda SZ, rozhodl se označovat své stále četnější vnitrostranické oponenty za fundamentalisty. Změna nálepky proběhla bleskově, na čele mi z oné rychlosti zbyl po starém cejchu ještě strup. Nálepky jsou dobré tak u biopotravin, lidé bývají pestřejší, a tak slouží jako ve středověku psí hlavy a za války žluté hvězdy trojjedinému: zjednodušit, shodit, uškodit.
Vypracovat program, kandidovat s ním ve volbách, uspět a pak ho dodržovat, to má být fundamentalismus, o němž je zde řeč? Martinu Bursíkovi šlo prvé, druhé i třetí, ve čtvrtém selhává a nechce si to přiznat. Ovšem, vnitrostranické spory nikoho nezajímají, slyším pořád, mají se řešit uvnitř - jakoby nic. Vidím to odlišně, proklamované falešné jednoty užil si v této zemi každý dost a neosvědčila se. Modrá, kam se podíváš Takže: jednak jsme šli do voleb samostatně s vlastním programem, a nikoli jako součást vládní koalice - a tak nás i voliči zvolili, jednak jsme nikoli Strana jednotných, ale Strana zelených. Z prvého vyplývá, ke komu, zda k voličům, či k vládní koalici, máme cítit větší míru odpovědnosti. Ze druhého pak, že ideové spory a též rozdílnou míru chuti ke kompromisu nelze zeleným vyčítat. Podívejte se sami do svých rodinných vztahů, nebude to jiné: ten, kdo vždy ustoupí, je nejprve vysmíván a nakonec i bit.
Jasno nemáme vlastně ani v tom, kdo dnes zelené poškozuje. Kdo totiž vynáší spory ve straně diskutované a rozhodnuté ven tím, že označuje usnesení nejvyššího orgánu republikové rady za zbožná přání jako v případě našeho hodnocení prvního roku ve vládě? Kdo oslabuje pozici zelených při vyjednávání, když se omlouvá premiérovi za rozhodnutí téhož orgánu ve snaze jej bagatelizovat jako v případě privatizací nemocnic? Předseda může vyjednávat a neuspět. Nemůže však nerespektovat, co bylo demokraticky rozhodnuto, když neumí straníky přesvědčit o tom, že jeho názor je lepší. Buď to respektovat bude, anebo nebude předsedou, obojí není možné
Když už je řeč o fundamentalismu, těžko lze přehlédnout podstatu, totiž že nikdo za fundamentalistické neoznačuje současné vládní reformy. Máločemu za poslední léta by přitom toto přízvisko slušelo lépe. Není patrnější důkaz než ten, že zřejmě nikdy po listopadu neprotestovalo proti české vládě najednou tolik různých profesních a zájmových skupin.
Nejsou to jen odpůrci radarové základny a odboráři, nad nimiž může tato vláda mávnout rukou, neboť ty nezíská na svou stranu nikdy, jsou to i voliči vládních stran: učitelé, studenti, lékaři, ředitelé nemocnic, zaměstnanci v dopravě, a dokonce umělci. ODS je všude mnoho, a tedy zkrátka příliš: na Hradě, ve vládě, ve sněmovně, v Senátu, v krajích, v obcích - modrá k snídani i k večeři. Jsem přejedený a nejsem sám.
Fundamentalismus silou protlačovaných tzv. reforem, či spíše likvidace veřejného sektoru ve prospěch soukromého, hyenistické jásání nad opět se mařící evropskou integrací, výsledku to dohody vlád půl miliardy lidí, dotování výdělečných divadel na úkor neziskových - v evropském kontextu dělá fundamentalistickou politiku naše současná vláda.
Konzervativci v. reformisté Účastní-li se zelení takové politiky, je to čirý oportunismus a s nutnými kompromisy to nemá již dávno nic společného. Spor u zelených tak necítím jako spor mezi realisty a fundamentalisty. Ti v dobrém slova smyslu zelení fundamentalisti odešli hned, jak byl Bursík zvolen předsedou.
Je to spor konzervativců s reformisty. První roubují vší nemožnou silou s ODS zcela nekompatibilní zelený program na vládní flóru. Sázejí plastové stromy podél nových dálnic podle hesla Za dálnice krásnější. Druzí upozorňují na to, že hlavním tématem zeleného programu před volbami byly například kamiony na železnici.
Protože však ODS podléhá lobby přepravců, státním drahám nepřeje, a dokonce už vytrhává koleje jako nyní mezi Děčínem a Oldřichovem u Duchcova, nelze tuto prioritu prosadit. V takové vládě však nemá smysl setrvávat, nejsme okrašlovací spolek, přišli jsme věci měnit. Neumíme-li to splnit v této vládě, je čestné to sobě a voličům přiznat, odejít a zkusit to příště.
Cesta k novému sjednocení zelených je jediná: krok zpátky, do parlamentní opozice. Prostě fundamentalismus.
Matěj Stropnický
Autor je místopředseda Republikové rady SZ.
Zveřejněno v Lidových novinách.