Všelidové hlasování je považováno za nejdemokratičtější přístup. Faktem ale zůstává, že v některých oblastech zkrátka všelidové hlasování probíhat nemůže. Zejména v branněbezpečnostních otázkách, kde zasvěcené osoby pracují s přísně tajnými materiály.

Referendum nemůže probíhat ani v ekonomických otázkách, protože by to mohlo ohrozit chod státu. Představme si, že by proběhlo referendum s otázkou "má stát vybírat od občanů daně?". Výsledek by byl zcela jasný a pro stát smrtelný.

Referendum má probíhat v závažných otázkách týkajících se dalšího směřování státu, zejména má-li se ten který stát zapojit do nějakého spolku, či, jako v případě Lisabonské smlouvy, má-li se vzdát státní suverenity. Tam je referendum přímo nutností. Nejde o běžné zákony, které mohou řešit námi delegované osoby v parlamentu, ale o budoucnost celého státu.

Irové mají referendum zakotveno v Ústavě. Jako jediný stát evropské sedmadvacítky tak musel dát šanci vyjádřit se přímo občanům. Výsledek je zcela jasný a srozumitelný. Zvítězilo odmítnutí Lisabonské smlouvy, takto přemalované Euroústavy. Brusel udělal vše možné, aby Euroústava 2 prošla, včetně porušení pravidel EU, v němž každý dokument musí být přeložen do všech úředních jazyků EU, včetně znění ve formě opravného listu, kterému samotnému o sobě nemohl rozumět vůbec nikdo.

Brusel rovněž, poučen francouzským a nizozemským "ne", doporučil (rozuměj nařídil), aby Lisabonskou smlouvu pouze ratifikovaly parlamenty a byla vynechána možnost hlasu lidu. K přijetí Euroústavy je zapotřebí souhlasu všech členských států a Irové svým "ne" poslali Euroústavu 2 ke dnu.

EU s Lisabonskou smlouvou nyní připomíná Titanic. Voda je v podpalubí, ale nahoře se tančí a hudba hraje. Další ratifikace je zcela zbytečná, Euroústava 2 je mrtvá, přesto je tlak, aby se v ratifikacích pokračovalo. Co mne ale zaráží je postoj evropských představitelů, kteří výsledek irského referenda buď bagatelizují, případně Irům vyhrožují.

Svědčí to o tom, že jinou odpověď než "ano" slyšet nechtějí. Svědčí to o tom, že EU je demokratická jen když se jí to hodí. Svědčí to o tom, že členské státy nesmí podle EU mít právo na vlastní názor, že jediný správný je ten bruselský. Svědčí to o tom, že EU se stává diktaturou, v níž jsou malé státy pouze trpěny oplátkou za poslušné kývání a panáčkování před mocnými státy.

Nástupce Tonyho Blaira Gordon Brown na adresu irského referenda prohlásil: "Respektujeme rozhodnutí Irů. Požádali o víc času, aby mohli diskutovat o tom, jak s touto situací naložit. Nenaznačili, zda chtějí odložit ratifikaci Lisabonské smlouvy, nebo jestli chtějí celý proces zastavit." Jinými slovy, Irové, budete referendum opakovat tak dlouho, dokud neřeknete "ano". Jako kdyby fotbalový zápas skončil výhrou týmu A a zápas se opakoval tak dlouho, dokud nevyhraje tým B.

Ve stejném duchu mluví všichni evropští socialisté. Irové mají dostat "druhou šanci". Nevím, co by si měli Irové rozmýšlet nebo proč by měli naznačovat zda ratifikaci jen odkládají nebo ji rovnou odpískali. Výsledek referenda je jasný. Pokud chce EU nerespektovat vlastní pravidla a silou prosazovat jediný správný názor bez ohledu na přání obyvatel té které země, pak už opravdu o demokracii nejde.

Ještě dále zašel předseda socialistických europoslanců Martin Schulz. "Pokud tak malé země blokují celý reformní proces, musíme si na stůl položit otázku, zda takové státy v Unii chtějí nebo nechtějí zůstat," řekl německý europoslanec. Z jeho slov zaznívá německá nadřazenost a špatně skrývaná frustrace z toho, že se Německo irským "ne" nestane jedním z mocenských hegemonů EU, k čemuž mu právě posílením vlivu měla Lisabonská smlouva pomoci.

Hans-Gert Pöttering se vyjádřil k Irům méně ostře, ale přesto stejně přezíravě: "Irsko musí své počínání vysvětlit a nabídnout řešení, také Evropský parlament vše pro to, aby byla Lisabonská smlouva schválena. Naším cílem je, aby vstoupila v platnost před evropskými volbami v červnu 2009."

Takže Irové mají vysvětlovat a nabízet řešení, aniž by se evropské špičky zamyslely nad tím, zda si vůbec obyvatelé v členských státech přejí EU v takové formě, jaká jim je Lisabonskou smlouvou předkládána. Evropský národ neexistuje. To je výmysl sociálních inženýrů, kteří se snaží stát EU vybudovat od střechy.

Osobu Vladimíra Železného nepovažuji za věrohodnou, nicméně způsob, kterým vrátil Schulzovi jeho ostrá slova stojí za souhlas, byť jinak formulovaný: "Když Irové zabili zvrhlý plod německého předsednictví, Lisabonskou smlouvu, Češi ji s ochotou pohřbí a zůstanou přitom členskou zemí."

Lisabonská smlouva je špatná. Nerespektuje práva členských zemí, odebírá jim spoustu pravomocí, zavádí možnost, kdy si EU s klidem od členského státu přebere jakoukoli pravomoc, aniž by s tím členský stát musel souhlasit. Odebírá členským státům právo veta v mnoha případech, hovoří se až o třiceti eventualitách. Přitom pouze malá skupinka mocných států s přívěsky může zablokovat cokoli, co se jí nelíbí. Evropa se tak dostává do područí Francie a Německa.

Evropské státy prošly tisíciletým vývojem. Každý stát tvrdě bojoval za svou suverenitu, za svou identitu. Teď si sociální inženýři vymysleli unifikovanou formu evropského občana, o jehož blahu bude rozhodovat bruselský byrokrat, aniž by o daném regionu a jeho specifikách cokoli věděl. Potom z Bruselu padají takové perly, které znepříjemňují život prakticky všem.

Troufám si tvrdit, že pokud bude nakonec Euroústava 2 silou protlačena a schválena, pak všechna bruselská nařízení půjdou nápadně na ruku Francii a Německu. Je zajímavé, že pro někoho pravidla platí a pro jiného ne. Když Francie s Německem dlouhodobě porušovala ekonomická kritéria a pravidla, bylo vše v pořádku. Žádná pokuta udělena nebyla, naopak došlo ke změkčení pravidel, aby to Francii i Německu vyhovovalo.

Když si malý stát dovolil jen v něčem odporovat bruselským pravidlům okamžitě se mu hrozilo sankcemi. Nemusíme chodit daleko. Když se v sousedním Rakousku dostal k moci populista Haider, tak ať byl jakkoli nepřijatelný pro všechny, dostal se k moci demokraticky. EU zasáhla do vnitřního vývoje Rakouska izolací a tlakem na to, aby byl Haider zbaven moci.

Špičky EU nyní začínají obracet pozornost k České republice. I zde je reálné, že Lisabonská smlouva neprojde už jen z toho prostého důvodu, že odmítnutý a tudíž neplatný dokument je neratifikovatelný a nevolitelný. O tom, že s velkou pravděpodobností bude Praha následovat Dublin, vypovídá postoj europoslanců za ODS, za stranu která má převahu v Senátu, bez jehož schválení nemůže Lisabonská smlouva v ČR projít: "Europoslanecký klub ODS respektuje výsledky referenda o Lisabonské smlouvě, které se konalo v Irsku a připomíná, že neschválení Lisabonské smlouvy jedním z členských států znamená, že tato smlouva nemůže vstoupit v platnost."

Evropské unii hrozí ztráta demokracie v rámci socialistického blaha pro všechny obyvatele. Nastupuje mocenské jednání, zastrašování a vyhrožování těm státům, které si dovolí vyjádřit nesouhlas, nedbání na přání té které země. Z EU se stává totalitní spolek, v němž malý stát nemá právo na svůj hlas a kde je povoleno pouze souhlasné mručení. EU vykročila vstříc světlým zítřkům.

A tak jsou na místě otázky. Opravdu chceme takovouto formu evropské pseudodemokracie? Opravdu chceme, aby se EU ubírala tímto směrem? Opravdu chceme, aby byl náš stát, na který bychom právem měli být hrdi, rozpuštěn v nesvéprávné území, v němž obyvatelé hovoří nějakým nesrozumitelným jazykem, který je nutno vymýtit? Opravdu chceme jen být vykonavateli cizí vůle? Opravdu chceme Velkého bratra? Kdo má víc odpovědí "ne", tak by měl být i proti přijetí Lisabonské smlouvy, protože ta nás k takovému stavu hodně rychle přibližuje.

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz