Rusko opět v ráži
Gruzínský ministr pro reintegraci země Temur Jakobašvili během své bruselské návštěvy prohlásil, že jeho země je na pokraji války s Ruskem. Zpráva je to nesmírně důležitá a týká se bytostně všech zemí potenciálně ruské sféry vlivu, tedy i České republiky. Říká se, že do Ruska dojde z Evropy každý politický či filosofický směr přibližně se sedmdesátiletým zpožděním - a jak to tak vypadá, tak tato situace není výjimkou. Bohužel, chtělo by se říci, tuhle kapitolu mohli Rusové radši vypustit. O jakou jde? To, jakým způsobem Rusko tlačí na Gruzii a Ukrajinu se totiž vůbec nijak neliší od tlaku hitlerovského Německa na Československo a Polsko. Hitlerovo zneužití vnitročeskoslovenského problému se sudetskými Němci k nátlaku na zemi, stejně jako provokace ve slezských Gliwicích použitá pro rozpoutání druhé světové války útokem na Polsko, to všechno používá současná ruská politická reprezentace proti Ukrajině a Gruzii, které si dovolily onu "strašnou opovážlivost" a sice že hodlají vstoupit do NATO. Obě země se zdánlivě potýkají s podobným problémem, s jakým se potýkalo Srbsko v případě Kosova (na to se často poukazuje, že precedent "Kosovo" pomohl Rusku ve snahách odtrhnout Abcházii a Jižní Osetii od Gruzie), ale opravdu jde jen o zcela zdánlivou podobnost. Ani Ukrajina, ani Gruzie totiž nikdy v celé své historii Rusko nenapadly, natož aby započaly s exodem a genocidou ruských občanů, kterými Abcházci a Osetinci ve velké většině jsou tak, jako se to stalo v Kosovu. Přesto, pokud budeme důsledně trvat na precedentech, mohu Gruzii, stejně jako Ukrajině, poradit totéž, co Srbsku ve vztahu ke Kosovu - aby se vzdali separatistických území, protože to skýtá řadu výhod. Abcházie i Jižní Osetie jsou území, která nejsou svou rozlohou tak velká, aby jejich odtržení způsobilo Gruzii příliš velké strategické problémy, přesto však uznání jejich nezávislosti může být ze strategického hlediska pro Gruzii velmi příznivé. Proč? Znovu, jako v případě Kosova, si načrtněme dva scénáře - první: Gruzie neuzná faktické odtržení Abcházie a Jižní Osetie, druhý: Gruzie to uzná.
Pokud Gruzie neuzná odtržení těchto provincií, hrozí jí, že bude mít na "vlastním" území početné páté kolony, které se budou všemožně snažit Gruzii škodit a zejména budou mít přístup k sabotážím v případě konfliktu s Ruskem. Opět tedy nastává situace, jakou zná Izrael z Gazy - držet takové území (třebaže plošně relativně malé) je mnohem náročnější, než uznat jeho nezávislost a opevnit hranici s ním tak, aby neproklouzla ani myš. V případě, že si Gruzie formální vlastnictví těchto provincií ponechá, tak hrozí, že se bude finančně i lidsky vyčerpávat na udržení neudržitelného a nebude mít síly k úderu, k němuž se Rusko poměrně jistě chystá, a sice na Gruzii samotnou. Soudím proto, že jediná možná strategie, jakou teď může Gruzie nastoupit, je strategie stažení se s hodně silami do malého prostoru, který potom bude těžko dobytelný. Pokud Gruzie uzná samostatnost obou provincií, může si vynutit záruku jejich formálního nezačlenění do Ruské federace, což i při ruském pohrdání mezinárodním právem a jakýmikoliv závazky může částečně zbrzdit možný ruský postup na gruzínské vnitrozemí. Připravuje-li se tedy Gruzie na válku, nechť přenechá nepříteli těžko bránitelné pozice a opevní se tam, kde je obrana možná. To přesně totiž mělo udělat i Československo ve třicátých letech - samozřejmě že s Němci vpředu i Němci vzadu byly pohraniční pevnosti na reálné čsl. hranici naprosto k ničemu i kdyby na boj opravdu došlo - nebylo by je totiž jak zásobovat, a proto mělo Československo samo odhadnout možné hranice vzniklé odstoupením německy mluvících oblastí a na hranice s tím nacpat doslova všechny síly, které mělo. Tak jedině se totiž tehdy mohlo Německu bránit stejně, jako se tak jedině může dnes bránit Gruzie Rusku.
Rusko je agresivní stát, vždy bylo, a pochybuji, že se někdy změní. V boji proti němu je proto nutné za prvé počítat s nejhorší možností, za druhé zapomenout na jakýkoliv sentiment a jednat čistě racionálně. Ono se to vyplatí. Tedy netrvat na "územích, kde pramení naše řeky", ale které se akorát hemží nepřáteli, ale soustředit se na to, aby nebyl ztracen ten zbytek. Pro Českou republiku z toho plyne jedno důležité poučení - Rusko, i když není již sovětské, je i nadále nebezpečné a za každým jeho slovem je třeba hledat jinotaje, lži a přetvářky. A nevěřit jeho představitelům ani pozdrav a vytrvale proti němu zbrojit. To je totiž to jediné, na co Rus slyší. Poláci už to pochopili, je na čase, aby to pochopili i Češi a přestali s pochlebováním Rusku ve všech podobách toho, jak to činí. Od šílených výstupů antiradaristů po příchylnost Václava Klause k Rusku. Je totiž s podivem, že někdo, kdo si umí vytvořit vyhraněný názor na cokoliv knihovnou počínaje a globálním oteplováním konče (a budiž mu to přáno, proti této činnosti pana presidenta se nijak nevymezuji), a je zároveň presidentem republiky, neumí odpovědět na základní otázku: západ, nebo východ - USA nebo Rusko. V tom bychom měli totiž mít napříč politickým spektrem dávno jasno a případ Gruzie nám ukazuje, že bychom se měli rozhodnout hodně rychle, jinak nebude o čem se rozhodovat, protože se nás kremelští sotva budou ptát na názor.