Mediální příběh Daniela Landy
Už několik týdnů soustavně plní stránky novin rockový zpěvák a performer Daniel Landa. Tato skutečnost vyvolává dlouhou řadu otázek. Předně: proč je najednou o Landu takový mediální zájem? Vždyť přece jeho osobu vidíme na poli českého showbusinessu bezmála dvacet let, s ničím výrazně převratným nepřichází, nemění příkladně profesi, nevstupuje do politiky či ekonomiky. Jen zůstává tím, kým celá ta léta soustavně je. Provokujícím solitérem české pop music, který dobře zná pravidlo: I negativní reklama je reklama a je vždy lepší, než žádná reklama.
Dnešní mediální povyk kolem Daniela Landy má několik příčin. Jednak je to – zjevně mylná – představa novinářů, zejména těch z kulturních rubrik, že jsou neomylnými, povolanými a definitivními arbitry toho, co je a není v kultuře a umění hodnotné a doporučeníhodné, případně co je výslovně škodlivé. Landa se dlouhodobě u těchto hodnotitelů ocitá v poslední kategorii, a bez nejmenší pochybnosti si je toho dobře vědom, nejspíš na to i sám hraje. Ale nepředbíhejme.
Ona bohorovná a vševědoucí snaha kulturních arbitrů vytěsnit Landu z pole tzv. seriózní kultury má ovšem své záludnosti. Jednak se redaktoři, postižení chorobou, kterou lze nazvat akutním anti-landismem – nejsou schopni shodnout, proč vlastně je třeba Landu nenávidět, co v jeho tvorbě je natolik mizerné a pobuřující, že stojí za to popsat tolik novinových stránek a vylít tolik emocí. Nedokážu si vzpomenout, zda jsem vůbec někdy v našich médiích zaznamenal seriózní analýzu Landovy hudby. Většinou jde jen o obecná tvrzení, že Landův hudební projev je triviální, odvozený, případně zneucťující odkaz klasiků, příkladně Karla Kryla, z jehož tvorby Landa načerpal jeden celovečerní program.
Pokud scházejí konkrétní estetické či uměnovědné kategorie, je třeba najít náhradní důvod kolektivní nenávisti. Tak se zapátrá v Landově pestré minulosti a najde se impulsů víc než třeba. Předně jeho někdejší angažmá v rasistické skupině Orlík, v níž zněly písně typu Bílá liga a která se stala kultovní pro místní neonacisty první půli 90.let. Landa tuto svoji pověst nijak nepopírá, spíše jen dovedně přiživuje. Udržuje si skinheadskou image, má vyholenou hlavu, jezdí v rychlých autech, vyzývá k řádu a pořádku, zakládá obskurní spolky, které zásobuje neméně obskurními pseudoideologiemi. Lze si představit, že plakát tohoto Landy visí na zdi pokoje nějakého primitivního pubertálního násilníka v panelovém domě na sídlišti, zní k tomu řízná hudba na dva akordy a znějí úderná hesla typu Nic než národ. Je však za to všechno Landa odpovědný? Takovou otázku si novináři zpravidla nekladou, a to je chyba.
Možná je na místě připomenout jednu historii z dávnější minulosti. Landa byl autorem a protagonistou jednoho z prvních původních českých muzikálů 90.let, Krysaře, který se uváděl v divadle Ta Fantastika. Krysař měl většinou špatné recenze, a teď neřešme, zda právem, či nikoli. Vedení divadla spolu s autorem na nepřízeň médií zareagovali takříkajíc západním stylem: Nakoupili celostránkové inzertní plochy v denících, kde zveřejnili své stanovisko. Hudební a divadelní recenzenty označili za podjaté a vlastně jim vyhlásili válku. Ta trvá dodnes.
Poučení z tohoto příběhu je zřejmé. Landa dával novinářům, zejména hudebním redaktorům, vždy ostentativně najevo svůj nezájem, možná to mohlo být interpretováno i jako pohrdání. Rozhodně tím postojem sděloval této skupině žurnalistů, že je ke svému životu nepotřebuje, že se bez nich obejde. Na to však jsou čeští novináři extrémně citliví. Jakmile jim někdo dá najevo, že se nehodlá řídit jejich vrchnostenským názorem, tak jej zapíší na čelné místo pomyslné černé listiny osob, o nichž se buď nepíše vůbec, nebo záporně. Landu provází periody naprostého mediálního mlčení, kdy se až divíte, jak je možné, že o něm vůbec ví tolik lidí, aby znovu a znovu mohl stát v čele zástupu těch interpretů, kteří prodávají nejvíc desek a stávají se různými zlatými slavíky či hitmakery roku.
Landa u posluchačů boduje, i když i několik let o něm nevyjde v médiích ani štěk. To nemůže být ani náhoda, ani kolektivní pomatení hrstky fanatických skinheadů. To je magie, charisma, nazvěme to jakkoli. Stojí na tom de facto celá populární hudba a je to ostatně to jediné, co ještě ospravedlňuje v tom pojmu slovo hudba – nemůže to být jen čistý kšeft, když to dokáže probouzet upřímné emoce publika…
Landa tedy už na počátku své kariéry vsadil na negativní reklamu, s níž nesporně dovedně manipuluje. Vypouští do světa různé obmyslné náznaky – jako v případě trikolóry na plakátech k jeho letošnímu turné, symboliky v různých názvech, metafyzických nápadů a organizací. A to vše samozřejmě vždy neomylně směřuje k nějakému novému tvůrčímu činu. Jednou je to premiéra muzikálu Tajemství v pražském Kalichu, jindy je to pseudomozartovské Rockquiem v Obecním domě, ještě jindy krylovský večer u sv.Markéty, a naposledy ohlášená premiéra zpěvohry v Národním divadle v Brně. Každý z dosavadních projektů vykazuje víc mediálního než autorského nasazení, brněnský projekt zatím neznáme, nechme se překvapit. Nicméně Landa není ani Kryl ani Mozart, jeho dílo nevyniká žádnou stylotvornou originalitou, ale upoutává na sebe pozornost publika i médií tím, že je právě a konkrétně Landovo. Landa se staví mediálním terčem a díky tomu sděluje světu, že uvádí nové dílo. To není opět nijak nová propagační metoda, ale jak je vidět, je stále účinná.
Kapitolou samou pro sebe je pokřik některých brněnských intelektuálů, například performera Petra Váši, který vydal prohlášení protestující proti tomu, aby Landa byl uváděn v tamním Národním divadle. Váša ve svém prohlášení velmi silnými slovy říká, že „osoby jako je Landa“ v tomto kontextu nemají co pohledávat, že jej nejsou hodny. Tím zároveň říká, že zaprvé on je tím, kdo posoudí, čeho je kdo hoden, za druhé to, že on sám podobných poct hoden je, protože dělá umění vyšší a hodnotnější než „osoby jako Landa.“ Vášův protest lze chápat jednak jako upřímný stesk brněnského patriota, kterému nevoní Landova marketingová strategie a je pohoršen tím, že právě Národní divadlo v moravské metropoli něčemu takovému dává prostor jaksi i za něj – za Vášu.
V tom se Váša chová podobně elitářsky jako většina našich novinářů, kteří stanovují hodnotový žebříček a nesnesou odlišné názory. Ale nelze se zároveň zbavit dojmu, že i ve Vášově protestu je kus podobné hořkosti, jakou vyzpíval Jaroslav Hutka ve své folkové filipice vůči Jaromíru Nohavicovi. Je to tak. Landa a Nohavica jsou úspěšní, mají diváky, desky a peníze. Váša i Hutka toho všeho mají jen nepatrný zlomeček, a to jistě pociťují úkorně. Ale nezamyslí se, zda není chyba také v nich, hledají viníka tu v Nohavicovi, tu v Landovi. A to je poněkud farizejské.
Ostatně jako celý ten mediální boj proti Landovi. Vítězem toho boje totiž bude – zas a znovu – jen Landa. Ale vysvětlujte to českým novinářům…