Ještě k radaru
Jednání o umístění amerického radaru v Brdech sice pokračují, celá věc ale patrně skončí velkým fiaskem. Bude to pouze další kamínek do mozaiky zániku Západní civilizace.
Můžeme tento zánik popisovat, můžeme se dokonce pokusit předpovědět jednotlivé aspekty dalšího vývoje, otázkou ovšem je, zda proti němu můžeme něco podstatného udělat.
Máme u nás demokratické zřízení. Z dějin se dá poměrně snadno dokázat, že demokratické státy zpravidla nerozpoutávají války. Jejich problém bývá v tom, že mnohdy nemají dostatečnou vůli se bránit. Během Druhé světové války nebyla Západní civilizace daleko od svého zániku – právě kvůli této své slabosti. Francie I Británie hrubě podcenily vyzbrojování hitlerovského Německa. Působila v nich „mírová hnutí“ podobná těm dnešním.
Zatímco diktatury se nemusí „zdržovat“ s veřejným míněním, veřejné mínění hraje v demokratických státech obrovskou úlohu. A vyjádřit je člověka zase tak moc nestojí. Starosta Trokavce, jeden z nejhlasitějších odpůrců radaru, je bývalý komunista. Za komunismu pochopitelně neprotestoval proti rozmísťování útočných sovětských raket na našem území. To by ho něco stálo.
Ostatně bylo by celkem zábavné, kdyby to nebylo tragické, že mezi odpůrci radaru jsou komunisté, bývalí komunisté a spousta lidí, kteří by za komunismu k žádnému významnějšímu protestu nesebrali odvahu. Ano, vím, že jsou výjimky, mnoho jich však není.
Je velmi hořké naslouchat argumentu, že přece nechceme žádná cizí vojska na svém území. Vysloveným nebo nevysloveným předpokladem bývá, že jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, tedy že americká armáda není o nic lepší než sovětská. Marně těmto lidem vysvětlujete, že je velký rozdíl mezi armádou, která vaši zemi bezostyšně napadne a prosadí se hrubou silou, a armádou, jejíž přítomnost na našem území je výsledkem dlouhého a podrobného vyjednávání dvou svobodných partnerů.
Hlavním důvodem ovšem je, že odpůrci radaru si nedovedou představit reálnou hrozbu naší zemi – a nejen naší zemi, nýbrž celé Západní civilizaci. Oni jsou mírumilovní, a předpokládají, že i všichni ostatní jsou v podstatě mírumilovní. Sice mohou v televizních zprávách vidět protizápadní demonstrace, které zrovna mírumilovně nevypadají, ale mají zato, že nás se to netýká, že když tyto lidi nebudeme provokovat, nechají nás na pokoji.
Mnozí mají strach z Ruska. Já mám také velký strach z Ruska, ale neobávám se zrovna toho, že by Rusko zaútočilo na naši zem vojensky - přinejmenším v nejbližší budoucnosti něco takového nehrozí. Nebezpečí jaderného útoku ze strany Ruska je minimální. V Rusku mohou být u moci lidé krutí, na rozdíl od dřívějších dob ale příliš nehrozí, že by se v Rusku dostali k moci nevypočitatelní šílenci typu Pavla II. A pokud by se Rusko z nějakého důvodu rozhodlo hodit na náš radar atomovku, pak skutečně nemáme šanci.
Írán a Pákistán, to je jiná pohádka. Zatímco ruský útok by vymazal Česko z mapy a v současné době by bylo pošetilé snažit se mu bránit vojensky, možnému útoku ze strany těchto dvou mocností, z nichž jedna již jaderná je a druhá do několika let bude, má smysl čelit. Obávám se, že je jen otázkou času, kdy se v Pákistánu dostanou k moci radikální islamisté. Nepočítat s touto eventualitou by se rovnalo snaze natřít dům vodovkami a na otázku, co budeme dělat, až zaprší, odpovědět „Prosím Vás, kdo by hned myslel na nejhorší!“
Jelikož naši lidé o konci světa nepřemýšlejí, nezajímá je, co si o konci světa myslí íránský prezident Ahmadínedžád. Není to otázka, kterou by odpůrci radaru věnovali pozornost; ostatně, pozornost jí nevěnují ani naše média a obávám se, že ani naše tajné služby. Kdybychom se této otázce věnovali, mohli bychom zjistit poměrně zajímavé věci. Někomu by z nich možná běhal mráz po zádech. Zjistili bychom, že podle mínění íránského prezidenta, který zastává určitý typ muslimské eschatologie (eschatologie = nauka o konci světa), je konflikt mezi Západem a islámem nejen nevyhnutelný, ale dokonce žádoucí. Jeho myšlenkový směr sice v šíitském hnutí nepatří zdaleka k nejsilnějším, ovšem to se může změnit.
Možná radar opravdu nebude potřeba. Naše země je (zatím) ostrůvkem bezpečí před islámem. V Německu, kde v absolutních číslech se rodí více dětí muslimům než etnickým Němcům, je situace odlišná. O Francii a Británii ani nemluvě. Po vstupu do schengenského prostoru ovšem nic nebrání, aby se demografická situace brzy nezačala radikálně měnit i u nás. Právo šaría u nás bude možná zavedeno i bez íránského vojenského zásahu.
Mám tu čest patřit k menšině, která se domnívá, že se sluší myslet na obranu.
A nechci patřit k těm, kdo strkají hlavu do písku.
11. března 2008