Zjednodušující novinářská klišé pronásledovala Topolánka hned od začátku. Nepochybně to byla i vina jeho počáteční neobratnosti, která způsobila, že je dodnes mnohými považován za chachara z Ostravy bez řádného ideologického zázemí, který pro ostré slovo nejde daleko. Ještě před parlamentními volbami v roce 2006 to Paroubek v předvolebních televizních debatách bohatě využíval, ale už tehdy bylo zcela zřetelně znát, že Topolánek je debatu od debaty lepší. Topolánek od té doby vše vyhrál, Paroubek zůstal věčně druhým morálním vítězem a několikrát předvedl, jak dokáže zcela ztratit nervy. Je to velice důležitý moment, který jeho političtí soupěři (a novináři jako třeba pan Pečinka) neumí ke své vlastní škodě dostatečně vnímat a pochopit – Topolánek se pod tlakem dokáže velice rychle učit a zlepšovat se po všech stránkách. Rozhodně nemám na mysli jen vlastní mediální prezentaci. Funkce premiéra tlak na Topolánka dále zvětšila a Topolánek se začal učit ještě rychleji. Ponechám přitom stranou ono nesamozřejmé mistrovství, se kterým udržel nejen pohromadě, ale i v efektivním chodu koalici, v jejímž je čele.

Dobře je mnohé vidět na kontrastu, který se velice zřetelně objeví, když porovnáme Topolánka s Paroubkem. Nejsou totiž zdaleka jen ideologickými antipody. Topolánek s Paroubkem jsou sice oba povahy dosti vzteklé, oba se mnohdy neumí ovládnout a reagují iracionálně, hra emocí je na nich vidět takříkajíc v přímém přenosu. Topolánkova výhoda je, že jako se rychle naštve, tak rychle jeho vztek vyprchá a skončí to u vztyčeného prstu či u čtenářů Reflexu poslaných kamsi. Paroubka vztek dlouhodobě užírá a mnohdy zcela ochromuje a poškozuje - proto výklady o poslaneckém výdělku, proto partnerka, která se komixovému kreslíři Marešovi špatně ztvárňuje. Pořádá nesmyslné tiskovky ke každé bezvýznamné události, na kterých nezřídka děla sám ze sebe šaška. Nedostižitelným vrcholem byla dosud jeho přednáška o tom, kolik bere jako poslanec.

U Paroubka je také velice důležité, že nemá důvěru v sebe sama jako v muže (což myslím ve všech významech, které toto slovo může mít). Topolánek je tedy Paroubkovi soupeřem jako politik, ale snad ještě více jako MUŽ, Paroubek vnímá každou porážku od fyzicky značně většího Topolánka jako urážku svého mužství. Jako symbol si můžeme vzít fotku Paroubka s obrovským plyšovým medvědem, se kterým cestoval za svou vnučkou, kterou jeho jediný syn opustil několik dní po narození. U Topolánka může být stejným symbolem fotografie, jak ve sportovním oblečení ve skvělé náladě odnáší svého posledního potomka z porodnice. Podívejte se na ty fotky vedle sebe a řeknou vám o těch lidech více než tisíce novinových článků a politologických rozborů. I v politice se totiž chováme jako lidé. To není žádná psychoanalýza, takové věci vnímá každý z nás dnes a denně a je to naprosto přirozená záležitost. Paroubek veškerým svým jednáním za poslední rok a půl dává všemožně najevo, že je tato teze zcela pravdivá. Navíc mnohokrát ukázal, že sleduje naprosto vše, co se kde o něm objeví – včetně komixů nebo prakticky neznámých blogů. Je to neuvěřitelné a komické.

Vraťme se k Topolánkovi. Proč je tedy v mých očích LEADER v anglosaském smyslu slova? Nebojí se jít proti výzkumům veřejného mínění, nebojí se takříkajíc foukat proti větru – ať je to otázka radaru, Mašínů a daleko širšího kontextu třetího odboje, reformy veřejných financí jako celku atd. Paroubek je proti němu zcela neideologická osoba, čímž je velmi nebezpečný, protože jeho patologický egoizmus jej vede k nezdravé flexibilitě – může být stejně tak pravicovým socialistou (jako býval jako náměstek na pražském magistrátu), stejně jako tvrdým a bezohledným bolševikem. Jeho jediným měřítkem totiž je, co mu daná situace OSOBNĚ přinese. Nic víc, nic míň. Jeho záludnost a nevyzyptatelnou neideologičnost dále podtrhuje to, že všechno to, co provádí, provádí jako údajně věřící křesťan husitského vyznání. A že nedodržuje ani Desatero, je více než jasné.

U Topolánka se naopak stále zřetelněji vyjasňuje, co je jeho majákem a z čeho vychází. Kromě jeho dlouhotrvající podpory Konfederaci politických vězňů ČR je to jeho úcta politickému odkazu prvorepublikových politiků Karla Kramáře a Aloise Rašína. Topolánek nepochybně nikdy nebude tak častým návštěvníkem think tanků a různých konferencí jako Klaus, ale stejně jako u Klause si u něj můžeme být jisti tím, kam jde, kam směřuje a že jsou jisté věci, které jsou pro něj takříkající svaté, že jsou meze, za které nepůjde a že jsou cesty, z kterých nikdy neuhne. Jako se Klaus povahově i myšlenkovým zázemím podobá Thatcherové, podobá se Topolánek Reaganovi. Stejně jako nebyl Reagan intelektuál, není jím ani Topolánek, oba ale měli a mají silnou vizi, smysl pro spravedlnost, odvahu a další vynikající vlastnosti, které dělají z politika státníka. Takového, se kterým třeba v mnohém vůbec nesouhlasíme, ale přesto je chováme v úctě a máme radost, že je v čele naší země. Samozřejmě, že naše malá a krásná země má zcela jinou pozici a že i doby se změnily, některé věci jsou ale na lidech vidět stejně – ať jsou prezidenty světové velmoci ža časů studené války nebo malé země v Evropě za časů klidných a mírných.

Dejme si s Topolánkem trochu práci a hodnoťme jej v kontextu politické situace celé naší země. Dozvíme se tak víc. Jsou podstatnější věci, milí páni novináři, než jen to, že vás někdo poslal do prdele. Můj názor spíš je, že důležité je to, jestli můžete člověku věřit podání ruky. Klaus už určitě Topolánka za falešného a prázdného nemá. Topolánkovy projevy při prezidentské volbě byly jedny z nejlepších a také skvěle ilustrovaly kým dnes Topolánek je.

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz