Jaký bude Václav Klaus?
První otázka, která by měla padnout po pátečním zvolení Václava Klause do druhého presidentského období, zní takto: Jaký bude Václav Klaus příštích pět let? Protože odpověď na tuto otázku do značné míry předurčí to, jací budeme my ostatní a jaké budou naše životy.
Předně: Václav Klaus bude sám sebou. To je ostatně po celou dobu, co jej známe ve vysoké politice, tedy od roku 1989. Právě proto, že do politiky silně vkládá svou osobitost, má tolik odpůrců. Přesto až dosud mohl Václav Klaus mít důvod, proč některé stránky své individuality krotit či nedávat tolik najevo. Dnes takový důvod nemá. Jako hlava státu dosáhl na nejvyšší post, jaký u nás máme, a to podruhé, příští mandát je podle Ústavy vyloučen. Může tedy hrát s naprosto odkrytými kartami. Co přesně to znamená?
Václav Klaus, jakkoli je mu přičítám opak, prokázal za léta svého fungování v aktivní politice obrovskou míru tolerance a trpělivosti. Měl nespočetně příležitostí, jak své oponenty na politické scéně podrážet, zrazovat, intrikovat proti nim, spojovat se bez skrupulí s jedněmi proti druhým, aby se vzápětí s druhými spojil proti třetím, jen aby dosáhl svého. A přesto to nečinil, často ke své škodě. Mnohdy mohl dosáhnout svého rychleji a za nižší cenu. Jenomže Klaus měl dvě zásady: Jednak politika musí mít obsah a cíl, nesmí být sama sobě cílem. A za druhé politik musí mít etiku, vnitřní imperativ, který mu nedovolí překročit určité meze, za nimiž je propast samoúčelného prospěchářství. Protože politika je služba. To si v Čechách, a možná obecně v dnešní liberální demokracii už málokdo uvědomuje. Proto je také demokracie tak křehká a chaotická, a proto všichni, kdo proti ní staví rychlé recepty kázně a tvrdé ruky, mívají mnoho ochotných posluchačů.
Od Klause v druhém mandátu tedy lze čekat především důslednost, s níž bude prosazovat svá témata, tvrdohlavost, menší míru kompromisů, menší ochotu k ústupkům, a určitě naprostou neochotu ke kšeftíkům „něco za něco“. Konec konců taková byla i sama jeho volba. Nebyl zvolen ani jediným komunistickým hlasem. Nikdo mu tedy tentokrát nemůže vyčíst, že uzavřel pakt s ďáblem, jen aby se udržel ve funkci. To Klausovi uvolňuje ruce.
Proto bude jeho druhé presidentství pestré, neklidné, vzrušující, ale – díky svrchu popsaným předpokladům, které má Klaus vtěleny v povaze – také spolehlivé a bezpečné. Klaus nikdy nebude kormidelníkem, který slepě požene loď na útes jen proto, aby si dokázal, že jeho cesta je ta jediná možná. Pokud ale bude znát správný kurs, půjde za ním tvrdě a nebude se ohlížet na to, zda je sám, či zda má v patách zástup pochlebníků, či naopak okopávačů kotníků.
Klaus bude určitě mnohými evropskými byrokraty vnímán nelibě, protože s ním nebudou mít snadné pořízení: Nepůjde jim na ruku, nebude slepě plnit jejich direktivy, bude mít vždy po ruce svůj názor, korekci, vylepšení. A bude tím to spokojeně zatuchlé bruselské milieu obtěžovat. Což je jedině dobře. Protože to je jediný zaručený způsob, jak se v té srůstající a unifikující se Evropě neztratit. A ekonomicky řečeno: míra tohoto zisku (uchování národní identity a vlivu na rozhodování) mnohonásobně převýší náklady (jimiž bude tak leda nepřívětivé poštěkávání sociálních inženýrů, tady i tam).
A poslední poznámka: Je dobře, bude-li Klaus posledním českým presidentem voleným skrze parlament. Příští volba by měla být přímá, plebiscitní, slibují nám politické strany. Klaus je tak symbolickým završením jedné éry a startem éry nové. Mimochodem, kdyby byla přímá volba už letos, těžko by v ní Klaus měl konkurenta. To vědí i jeho odpůrci, proto přímou volbu nepřipustili – a beztak prohráli. Nemohli neprohrát.