Vyrovnání s církvemi za hlasy pro Klause
V zimě roku 2005, zhruba šest měsíců před parlamentními volbami jsem se ptal předsedy ODS MirkaTopolánka na jeho postoj vůči Křesťansko-demokratické unii - Československé straně lidové. Přesněji na to, zda mu nevadí, že ze strany ODS (a za Zemana také ČSSD) navrhovaná změna volebního systému na většinový, který by posílil dominanci silných stran, vymaže menší strany jako například KDU-ČSL z politické mapy.
Topolánek tehdy řekl doslova: "Já nechci lidovce vyluxovat volebním systémem, v němž by ta strana zmizela. Jako demokrat si to nepřeji. Pokud se nám ve volbách podaří maximalizovat náš výsledek, bude to jednání s KDU-ČSL nepochybně jednodušší. Lidovci tvoří onen pomyslný jazýček na vahách. To je realita. A to nevygumuje ani volební systém. Jak se ukázalo v krajských volbách, KDU-ČSL ani v některých krajích vůbec není, a přesto její vliv tímto není marginalizován."
Tak pravil Mirek Topolánek. Není náhoda, že to uvádím hned v úvodu zamyšlení o dohodách, které provázejí přípravu volby presidenta. Novináře pobouřil fakt, že ministr Cyril Svoboda explicitně oznámil, že jeho strana podpoří kandidaturu Václava Klause výměnou za církevní restituce. To je prý nepřijatelné, takto kšeftovat s postem hlavy státu.
Také ODS jako údajný aktér těchto obchodů a též president a jeho okolí se distancovali od mediální nálepky handlování o funkce. Jediný, kdo Svobodovi zatleskal, byli socialisté, kterým se tak prý potvrdilo jejich podezření, že volba hlavy státu je předmětem nečisté hry.
Problém má několik rovin. Jednou z nich je sama skutečnost, že v politice bývá vždy něco za něco. To je fakt, který může mnohému připadat nepěkně, dokonce snad i neeticky, ale parlamentní politika je na tomto přístupu postavena od základů. Totiž na vyjednávání. Nabídkou a poptávkou, vzájemnou směnou výhod a ústupků. To je základ demokracie. Pak jsou ještě dvě formy politické práce. Jednou je diktatura jedince či skupiny nad ostatními, a poslední je revoluční boj se zbraní v ruce.
Ani jedna z těchto metod nepředpokládá vyjednávání, natož ústupky. Ale ani jednu bychom si asi nepřáli. Tak proč to pohoršení dnes, kdy jeden politik otevřeně řekl, že naše politika vlastně funguje zdravě, když jsou politici vůbec ještě schopni se o něčem domlouvat? To je pokrytecké.
Druhá rovina spočívá v roli KDU-ČSL, která tu hraje hlavní housle. Cyril Svoboda svým vystoupením vrátil lidovce na čelní místo veřejné debaty o volbě presidenta. Dokonce to možná byl hlavní cíl jeho vystoupení. Příliš dlouho se mluví o roli, kterou sehrávají komunisté, na lidovce jako by se pozapomínalo. Nyní jsou zpátky, a v plné síle. A protože vztah státu a církví, ať už majetkový, nebo legislativní, je jedním z hlavních lidoveckých témat, dalo se očekávat, že z toho KDU-ČSL učiní i teď svou ústřední mantru.
Ostatně - citujme ještě jednou Topolánka ze zimy 2005: "Přestože se to někomu nemusí líbit, myslím, že politika je svým způsobem obchod - něco za něco. Jsem přesvědčen, že lidovci mají své programové priority, dlouhodobě neřešené, jako je smlouva s Vatikánem, jako je církevní majetek. To jsou věci, které spolu s nimi chceme vyřešit. Ke spokojenosti voličů i jich samých jako strany, která reprezentuje tento elektorát.." To řekl dnešní premiér před třemi lety. Nikoho by tedy nemělo překvapit, že dnes svým slovům chce dostát. Tím spíš, že to jsou slova otevřená a férová.
A jsme u třetí roviny úvahy, a to je věcná podstata debaty. Totiž církevní restituce. Jeden redaktor to v České televizi vyjádřil naprosto natvrdo. Prohlásil, že by měl president vetovat církevní restituce, když nechce, aby jeho pozice za ně byla vyhandlována. To je opravdu zvláštní přístup. President má odmítnout nějaký zákon jen proto, že o něm někdo nějak mluví a vkládá jej do nějakých dodatečně vykonstruovaných souvislostí - a nemá vzít v úvahu jeho skutečný obsah a míru jeho opodstatněnosti a potřebnosti? K čemu je to president vyzýván? Přece ke klukovině, kterou by mu poté první novinář právem vytkl.
Vyrovnání vztahu státu s církvemi, ať už se to bude dít formou provozní renty, majetkové restituce či jiným z mála známých receptů, je prostě nutné. Je to věc, která je na stole téměř dvacet let. Politikové musí toto hořké jablko nakousnout. Že se to děje právě nyní, je pak věcí konkrétní situace.
Jak už bylo řečeno, jde o zájem lidovců, ti svým voličům slíbili pokrok v této věci. Je tedy logické, že pokud váhají při rozhodování o jiné věci, kde na jejich slovu velmi záleží, pak uvažují v souvislostech. Nyní to říkají jasně: u Klause víme, že dosažené koaliční dohody o vyrovnání mezi státem a církvemi budou platit, u Švejnara tuto jistotu nemáme.
A protože není stoprocentně převažující náhled ve straně, koho volit, tato věc může argumenty zvrátit. Na tom není nic nemravného. Protože - a na to se v agitačních vášních zapomíná - ono vyrovnání s církvemi je opravdu věc nutná a potřebná.
S tímto vědomím můžeme lidovecké rozhodnutí přijmout jako akt rozumu.
Petr Žantovský
Vysíláno na rozhlasové stanici ČRo6.
Zveřejněno na www.rozhlas.cz/cro6.