Komunisté zřejmě mají na svědomí sto miliónů obětí!
To, co se v závěru roku přihodilo v jihovýchodní Asii, není jen katastrofou zcela mimořádného rozsahu, ale i velice výrazným mementem, jež by nás mělo přimět nejen ke zcela logické vlně solidarity, ale i k velmi hlubokému zamyšlení.
Příroda nám opět jednou jasně ukázala svoji sílu a o to směšnější jsou vedle této tragédie jakékoliv snahy o její ochranu. Zřetelně se ukázalo, že planeta Země má dost sil, aby si poradila s naším biologickým druhem stejně jako tak učinila s jeho předchůdci.
Chraňme člověka, ne přírodu
Ochranu nepotřebuje příroda, ale člověk, a je to věc zcela přirozená. Neznám žádnou biologickou entitu, která by primárně chránila cokoliv jiného, než své vlastní zájmy. Zásadně se tak děje v pořadí – mláďata, jakožto přímé pokračování rodu, následně samice, coby přirozený a jediný zdroj reprodukce, a závěrem samci v předdefinované věkové struktuře.
Není zhola nic známo o tom, že by se na aktuální katastrofě jakkoliv podílela lidská činnost, hrůza by nepochybně proběhla ve stejném rozsahu i bez existence člověka. To, co potřebujeme, jsou naopak nástroje pro to, abychom v budoucnu mohli lépe chránit svůj biologický druh. Požadujme lepší a dokonalejší vědu, požadujme ochranné stavby. Musíme pracovat i na tom, že jednou - v dalekém budoucnu - bude třeba i planetu opustit a usídlit se jinde…
Při vší pokoře před silou přírodních živlů bychom však neměli zapomínat ani na další fakta. Přesto, že šlo o jednu z největších přírodních katastrof v dějinách civilizace, čelilo lidstvo v minulosti hrozbám daleko vážnějším. Připomeňme si jen morové epidemie, které kdysi usmrcovaly až třetinu obyvatel zemí, jež jimi byly zasaženy. Jakékoliv představě se pak vymyká hrozba srážky naší planety s vesmírným tělesem o velikosti od deseti kilometrů výše, jež by způsobila totální apokalypsu.
Jedno mají všechny tyto katastrofy společné. Všechny jsou důsledkem zásahu takzvané „vyšší moci“, ať už si pod ní představíme Boha, přírodu či něco jiného. Jsou to skutečnosti, jimž zatím neumíme čelit a víme, že právě to musí být naší snahou do budoucna. Pro pozůstalé je v této skutečnosti ukryta nepochybně i jistá útěcha.
Větší hrůzy vyvolává člověk sám
Nelze však nepřipomenout, že i sami sobě dokážeme být smrtelným nebezpečím, což je možná skutečnost, která nás tak trochu vyčleňuje z běžného chápaní přírodních sil a jevů. Vždyť počet obětí ve válkách, jež až doposud lidstvo vedlo, daleko převyšuje všechny výše popsané jevy. Už chybí jen ona psychologická berlička „vyšší moci“, která pomáhá pozůstalým smířit se s následky katastrofy.
Nicméně všechny historické války mají v sobě alespoň částečně racionální jádro. Aniž bych je chtěl rozlišovat na útočné a obranné či dokonce na spravedlivé a nespravedlivé – jistá, i když zoufale nepostačující logika, spočívá ve skutečnosti, že je vedly, vedou a jistě ještě mnohokrát povedou jednotlivé národy proti sobě navzájem. A protože nejsem, a nikdy nebudu, pacifistou, nemohu vyloučit ani svoji případnou přímou účast. Jsou prostě situace, kdy to jinak nejde.
Komunismus horší všech myslitelných katastrof
Existuje však fenomén, jenž nesnese srovnání ani s válkami a ani s přírodními katastrofami jakéhokoliv druhu. Pouze komunismus se totiž neštítil vyhlásit vyhlazovací válku vlastním občanům a hrdě ji nazýval „třídním bojem“. Děti stavěl do bojové linie proti jejich rodičům a s gloriolou jim o tom psal do čítanek.
Historické prameny nezvratně dokládají, že komunismus má doposud na svědomí okolo sta milionů lidských obětí a nejsem si vůbec jist, zda už jej můžeme považovat za historii. Velmi se obávám, že nikoliv, a že jeho mladší bratříček – terorismus – se může snadno stát živou vodou pro tento nejzvrácenější a nejzrůdnější společenský systém.
Krystalické zlo komunismu má na svědomí tak velký počet zničených lidských životů, že to, co se stalo v jihovýchodní Asii, je při vší hrůze, o níž denně čteme, jen nepatrný zlomek. A celá věc je daleko horší v tom, že ji mají na svědomí sami lidé a ještě ke všemu zpravidla příslušníci vlastního národa. Zákaz této společenské rakoviny samozřejmě nestačí, to je jen první nezbytný krok. Po něm posléze musí následovat velmi náročná terapie.