Snowboarďáci: Sněhová revoluce v českém filmu
Je tomu tak! Film, který kritici jako vždy odsoudili třeba jako „nepovedenou směsici zimní akce, teenagerské erotiky a přihlouplých hlášek“, se stal fenoménem na plátnech tuzemských kin. Debutant Karel Janák je rázem čtvrtým nejúspěšnějším českým režisérem po roce 1989 z hlediska tržeb vlastních snímků. Před ním je již jen „hvězdné“ trio Hřebejk, Svěrák, Troška, z nichž však každý natočil od sametové revoluce minimálně pět spektáklů.
Snowboarďáci také odstartovali jednu revoluci, spíše však „sněhovou“. V čem vězí jejich úspěch? V pragmatické úvaze a správných inspiračních zdrojích, zní jednoduchá odpověď. Tvůrci filmu uhodli, odhadli, vysledovali či vydedukovali – a to včetně výtečné muziky, která doprovází zimní (ne)radovánky hrdinů –, co právě letí mezi „cílovkou 15 – 25“, jejíž zástupci jsou častými návštěvníky multikin, kin i filmových klubů. Tam, kde přesto zůstala rouška tajemství, se pak inspirovali divácky úspěšnými teenagerskými komediemi, zejména těmi americkými.
Zatímco Hřebejk či Svěrák se ve svých dílech vyrovnávají s minulostí, ať již nacistickou či socialistickou, Janák zasadil dění příběhu do horké současnosti. Navíc na hory. Průměrného mladého diváka prostě to, jaká právě letí značka snowboardu či „zda jsou na sjezdovkách ve Špindlu furt takový fronty“, zajímá minimálně stejně jako osudy českých letců v bitvě o Anglii či vzdorování bolševismu v šedesátých nebo osmdesátých letech. Mladý divák žije život svůj, nikoliv ten matčin či dědův.
Troškovy filmy zase nabízejí humor, jenž je v jistém smyslu „absurdní“. Zatímco standardní „frája“ či „roštěnka“ již určitě zažili, a ještě asi zažijí, scénky ne nepodobné těm z Janákova filmu i na vlastní kůži, prožít si jeden den ve znamení třeba takového Kameňáku dá už sakra práci. Legrace v Troškových filmech je až na prvním místě: cílový divák se musí za břicho popadat za každou cenu, děj už se tomu nějak přizpůsobí. Ve Snowboarďácích naopak sranda přirozeně plyne z děje. Ten je sice nenáročný, relaxační, ale právě proto přitahuje.
Tvůrci Snowboarďáků, jak je vidno, skvěle zaplnili mezeru na českém filmovém trhu. Jak Hřebejk, Svěrák či Troška, tak nyní i Janák dokázali, že umí natočit kvalitní, protože navšťěvovaný biják. První tři však svá vítězství potvrdili, někdy i vícekrát. Na debutanta Janáka tento úkol ještě čeká. Nezmění-li drasticky dějové ingredience, nezačne-li si hrát na nic, co neumí, svého diváka si najde i na druhý pokus. To klíčové – „čuch na blockbustery“ – již prokázal.