Jaké jsou prezidentské zájmy KSČM?
Komunisté dnes také vědí, že velkou předností „řešení Klaus“ je, že bude na Pražském hradě nanejvýš pět let. V případě Švejnarova vítězství riskují možné zabetonování situace na dalších deset let.
Ve chvíli, kdy ekonom Jan Švejnar ohlásil svou prezidentskou kandidaturu, šly na politické burze opět strmě vzhůru akcie českých komunistů, kteří jsou minimálně do příštího února opět v centru dění.
Jako první reakce se v médiích objevila úvaha, že pro komunisty představuje Jan Švejnar menší zlo než jeho rival Václav Klaus. Z hlediska vnější politické logiky tomu tak možná je. Odporuje to však hlubším a dlouhodobě prosazovaným zájmům KSČM. Když si pro srovnání vezmeme patery prezidentské volby v letech 1927, 1934, 1935, 1945 a 1946, vychází nám, že komunisté často možná používali stalinistickou rétoriku, ale současně dobře rozuměli svým základním zájmům. Jejich taktika byla dvojí.
Buďto s ohledem na voliče navrhli v první volbě svého bezvýznamného kandidáta, ale už v zákulisí vyjednávali, jakým způsobem ve druhé volbě své hlasy zobchodují. Anebo rovnou volili prezidentem Edvarda Beneše, aby upevnili jednotný blok levice. To jsou hlavní zásady jejich postupu dodneška. Rovněž před pěti lety byl jejich hlavním zájmem jednotný postup levicového tábora a této strategii odpovídala také podpora kandidáta sociální demokracie Miloše Zemana. Když ho však vlastní strana veřejně zhanobila a ve třetí volbě navrhla katolického intelektuála Jana Sokola, jejich hlavní proud hlasoval v souladu s jinými svými politickými zájmy. Jakými?
Komunistická strana ve svém demokratickém období vždy dávala přednost dohodám s čitelnými stranickými strukturami. To, že přitom někdy sledovala ještě zájmy jiné, například cizích mocností, nechme v této chvíli stranou. Takovou vypočitatelnou personou se na jaře 2003 zdála ODS a Václav Klaus, spíše než umělý pravolevý slepenec ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody, v jehož životnost tehdejší vedení KSČM nevěřilo a snažilo se jeho konec uspíšit všemi prostředky. To, že to byla správná úvaha, záhy ukázal nástup nového premiéra Jiřího Paroubka. Tento politik skutečně vtáhl komunisty do aktivní parlamentní hry a nebýt několika set voličských hlasů odevzdaných v Jihočeském kraji během sněmovních voleb pro jejich konkurenty, mohla mít současná vládní většina úplně jinou podobu. V tomto smyslu se tehdejší Grebeníčkova sázka na taktiku ve stylu „čím hůře pro Špidlu, tím lépe pro nás“ ukázala jako racionální.
Komunisté dnes také vědí, že velkou předností „řešení Klaus“ je, že bude na Pražském hradě nanejvýš pět let a pak začnou licitace od začátku. V případě Švejnarova vítězství riskují možné zabetonování situace na dalších deset let. To je však důvod vedlejší. Jejich nevolba Jana Švejnara, což nemusí nutně znamenat hlasování pro Václava Klause, bude ovlivněna strategickým zájmem, kterým byl, je a bude jednotný postup české levice.
Vedení KSČM se svým vytříbeným třídním instinktem už zjistilo, že se pod praporem Jana Švejnara po letech opět dává dohromady volné politické uskupení označované jako „pravda a láska“. Kdysi figurovalo pod hlavičkou Občanského hnutí a později Unie svobody a různých doprovodných občanských iniciativ. Dnes vesměs působí skrze jiné strany a disponuje větším ekonomickým vlivem než v minulosti. Důležité je, že prezidentská volba není v centru uvažování těchto lidí. Jde jen o první nástřel před parlamentními volbami v roce 2010 a má mít podobu „proevropské“ koalice ČSSD a menších středových stran. Je to právě levicová ČSSD, kterou „pravda a láska“ nutně potřebuje ke společnému vládnutí. Občanští demokraté se za takové konstelace možná ocitnou v opozici, ale KSČM zcela jistě v izolaci. Pomoc nově se rodícímu lídrovi takovéto budoucí vládní sestavy připomíná snahu vyrobit si milence pro svého strategického partnera.
Toho jsou si komunisté dobře vědomi.
Jan Švejnar by za určitých okolností mohl být zvolen prezidentem. Nejspíš to však nebude kvůli většině hlasů KSČM.
Bohumil Pečinka
Autor je komentátorem Reflexu.
Zveřejněno v Mladé frontě DNES.