Nemíním tím jen jeho minulost „hlubokou“, tj. jeho mafiánsko-vekslácké návyky z normalizačních poměrů strany socialistické a z RaJ, jeho bolševický způsob myšlení a hlavně slovník hýřící agenty přisluhovači a dalšími klíčovými termíny, které jakoby vypadly z polodementních blábolivých projevů Jakeše krátce před změnou režimu a které používá příznačně ve chvílích, kdy je pod tlakem a rozrušený (modelově viz jeho povolební projev – tím se definitivně „odkopal“ ).

Paroubka pomalu dohání i jeho „střední“ minulost, tj. doba, kdy byl nevýznamným funkcionářem strany sociálně demokratické, posléze již významným náměstkem primátora Prahy. Jeho kontakty z té doby dnes přes jeho bývalou paní Zuzanu a její podivné filantropické aktivity, hrozí přerůst, abych použil slova geniálního blogera pana Polaneckého, z prdu v dost intenzívní průjem. Nemluvě o jeho časopisu Trend připomínající krytí korupčních aktivit alá Rath a celá řada dalších „drobností“.

A podívejme se na Paroubka dnes – ke každé pitomosti svolává tiskové konference a čím dál častěji se na nich zesměšňuje pomocí své nepřekonatelné schopnosti vytvářet slogany typu „Nechci se vás pánové dotknout, ale kdo z vás to má?“, kterými ho pak všichni novináři několik následujících týdnů „omývají“ horem dolem a kterými on opět nechtěně a nevědomky (co může být u politika horšího) uráží ty, které jeho strana údajně chrání a zastupuje – tj. sociálně slabší a jinak znevýhodněné. Tuto řekněme nechopnost politického marketingu či PR ještě podtrhuje to, že značnou část jeho agendy mu vnucují bulvární noviny typu Blesk nebo Aha. Paroubkovy reakce na kdejaký pšouk, který se o něm mihne kdekoli na webu, také nepřispívají k obrazu státníka. Tím také svým příznivcům i nepříznivcům jen nechtěně prozrazuje, že takříkajíc nemá do čeho hrábnout a zabývá se podružnostmi, lépe řečeno sebou samým. Od dob, kdy se provalil rozvod, fakticky už nedělá nic jiného.

Na skutečnou politiku, na skutečnou opoziční práci Paroubkovi nezbývá čas, ani kdyby byl skutečný leader a měl k tomu potřebné schopnosti. A tak zbývají už jen výkřiky typu, že vláda není dost zelená a že se zboří svět, protože Chorvatsko se stalo místo nás nestálým členem Rady bezpečnosti (s čímž jsou spojené jen výdaje, výsledky jsou mizivé a celkově je to post platný asi tak jako mrtvému zimník). A kdyby už se snad opravdu podařilo na chvíli převzít iniciativu, už je tu Standa v pozici prvotřídního grázla. Opět pořádná facka a plivanec do tváří těch, kteří chodí denně do práce za podprůměrnou mzdu a který prý sociální demokracie zastupuje. Určitě tomu teď věří více lidí.

Paroubkovo zoufalství potvrzuje i pohled do Poslanecké sněmovny – tam jsou sociální demokraté skoro bezmocní, nedokáží ovlivňovat skoro nic. Důležité věci jako je reformní balík, rozpočet, radar atp. koalice za spolupráce s Pohankou a Melčákem (a někdy i bez nich) protlačuje celkem v pohodě. To je mj. jedna z nejhlavnějších ukázek Paroubkovy neschopnosti – postupem času proti sobě postavil nejdůležitější „vážky na vahách“ – prezidenta, potom i stoprvního a stodruhého poslance Melčáka a Pohanku. V poměrném systému našeho typu smrtící kombinace. Místo vyjednávání a mazanosti přitroublá agrese. Výsledky jsou snad již známe i Paroubkovi.

Už jen čekám, co se stane z Paroubka, až bude odejit – geniální akcionář jako Standa, nebo se snad vydá cestou přítele Schrödera a bude hájit zájmy pracujících v nějaké gigantické společnosti vlastněné Rusy? Ať tak nebo tak, jedna věc je jistá – ručičky nebojte se, vy makat nebudete... a hlavička tuplem ne, ta už je delší dobu odkrvená.

Napsáno pro blog.idnes.cz