Blob na Letné: Stádo Čecháčků zařízne dílo génia!
Géniové bývají ve své době nepochopeni, zatracováni, ba i upalováni. Své by o tom mohli vyprávět vrcholní řečtí filozofové, astronomové raného novověku, impresionističtí mistři nebo třeba nejlepší němečtí vědci prchající před hnědou totalitou.
Proč? Géniové jsou nebezpeční pro každý establishment, jenž nedůvěřuje sám sobě. Jehož představitelé jsou frustrováni, neb se jim starý obraz světa drolí v rukou, a oni se bojí, že v novějším uspořádání neobstojí. Géniové jsou autoritativními vlajkonoši nových uspořádání. Budou-li úspěšní, svět se opravdu změní.
Ale establishment nikdy nechce měnit, chce udržet status quo. Bylo tomu tak vždy a je tomu tak dodnes.
Establishment měl větry ze soumraku řeckého polytheismu, z krachu primitivně geocentrických představ i fantasmagorií o Zemi coby desce, z rozmazaných patlanin jakýchsi impresionistů, z lidsky obohacujících děl německých protiválečných židovských spisovatelů i fyziků.
Pražský establishment má nyní větry z originální a krásné stavby na Letné. Z chobotnice, jež by zcela jistě obsadila první stránky v turistických bedekrech a za pár desetiletí i čestné místo na seznamu UNESCO. A zviditelnila tu naší kotlinu v Evropě, tak mrňavou, že dálkové letecké spoje hodlající přistát v metropoli, vždy začínají klesat už ve vzdušných prostorech sousedních států.
Blob, chobotnice, budova Národní knihovny je dílo, jaké žádné podobné ve světě nenajdeme. Protože je originální, působivé, posunující hranice lidského ducha dál a výše. Protože se nebojí vybočit z řady. To jsou všechno znaky geniálního díla. Znakem geniálního díla je bohužel – právě proto, že prolamuje hranice – i nepochopení davů. Dav je mdlá veličina. To není výrok elitářů, to je skutečnost.
Dav postrádá vkus. Raději tisíc šedivých krychlí bez nápadu, raději tisíc jedovatě zrůdných věžiček vrcholných děl podnikatelského baroka. Raději levnou šunku z diskontu, argentinskou telenovelu a z rádia nějakou tu Zagorku.
Dav rád remcá, ale jen když může. Za komunismu se málokdo odvážil pípnout. Většina se rozpovídala až na nejbližší stanici StB, kde tajným ochotně sdělovala postřehy ze životů jiných. Remcalové nyní našli svoji ikonu v českém prezidentovi.
Za komunismu toho příliš nenaremcal, ale nyní remcá „za svobodu“ více než kdy jindy. Ne že by v jeho postojích vůči Evropské unii či alarmistům globálního oteplování nebylo spousta tref do černého, ani určitá konzistence nechybí, jenže když byla jeho svoboda po dvě desetiletí ohrožena mnohem více, a nejen ohrožena, dokonce reálně potlačena, v zásadě držel hubu a krok.
Proto je teď ikonou davů. I davy držely hubu a krok, pokud zrovna neudávaly. Takže když se bude přivazovat on, budeme i my, přikazuje zásadní poučka stádního chování.
A konšelé z radnice, politikáři, přizdisráči a jiní podrždeštníci, kteří nic kloudného neumí, toto cítí a větří svoji šanci. Šanci, že vyjdou vstříc svým frustracím a zhatí dílo génia. A možná z toho bude i nějaký ten bakšiš – ať mám na víc levných šunek, ať tu Zagorku vidím i naživo při koncertě.
Takový je dav a jeho ikony, to není kritika, jen konstatování skutečnosti. Mistr Kaplický toto hrubě podcenil. I to je úděl géniů.
Ano, i mnozí čeští architekti, zřejmě pro nedostatek zakázek sdružení v pofidérních komorách, klubech a klanech, se mohou opět poplácat na zádech. Pomohli jsme zaříznout to, co bychom sami nesvedli, sláva. Jsme z davu a dav nás bude milovat. A navíc z toho může něco kápnout, vždyť porota bude vybírat nový projekt. A tentokrát na „cizáka“ nevsadí, druhý kiks si nedovolí, příklepnou to někomu z nás. Z nás Čecháčků.
Děl géniů je pro Prahu 21. století opravdu škoda.