Globální oteplování - mýtus, nebo realita?
Otázku z titulku si kladou odborníci, politici i média čím dám častěji a čím dál hlasitěji. Jev zvaný global warming se stal jedním z hlavních témat světové politické agendy. Pronikl do programových dokumentů mnoha vlád, tu českou nevyjímaje. Je součástí evropské unijní politiky. Vymezuje se vůči němu i politika a politikové z USA. Z globálního oteplování se stalo globální politikum. Toto politikum ale místo toho, aby spojovalo lidi a národy ke společnému hledání a nacházení řešení problému, spíše jednotlivé názory a jejich zastánce rozděluje. Problém se totiž stal sám problém, jeho vymezení, definice - či sama jeho existence. Nemalá část odborné veřejnosti totiž tvrdí, že samo globální oteplování, jev, který existuje objektivně a nezávisle na třeštění, jež vyvolává, není hlavním problémem. Tím je politické využití či dokonce zneužití tohoto jinak víceméně expertního tématu.
Proti tomu stojí silná a mediálně značně slyšitelná skupina těch, kteří před globálním oteplováním varují, prognózují v dosti katastrofických barvách jeho důsledky pro celou planetu, přičemž konstatují, že jde do vysoké míry o důsledek působení člověka. Kdyby se podařilo prosadit restriktivní opatření, regulující lidský vliv na přírodu, bylo by možné katastrofu odvrátit, říkají optimisté.Kdybychom obě strany jednoduše personifikovali, pak na té, která varuje před globálním oteplováním, stojí bývalý americký vicepresident Al Gore, který své teze sepsal do knihy Nepříjemná pravda, podle níž byl natočen i film. Na opačném pólu než Gore stojí český president Václav Klaus, který se netají svou skepsí vůči goreovské ideologii, tvrdí, že global warming je hlavně politické, nikoli věcné téma, a tuto tezi vtělil do knihy Modrá, nikoli zelená planeta. Oba autoři proti sobě vystupují na rozmanitých mezinárodních fórech, dokonce i na reprezentativní půdě OSN. Neřešme nyní, kdo z obou politiků má pravdu nebo její větší kus. Zastavme se u jednoho aspektu tohoto sporu, a tím je odkazování se na odborné zdroje, autory a autority. Oba politikové, Gore i Klaus, operují určitou sumou teoretických východisek, přičemž autoři, o které svá tvrzení opírají, jsou podobně fundovaní, podobně ctihodní, pocházejí ze srovnatelných vědeckých či akademických pracovišť. Jistou výjimku - spíše okrajově, ale přece - učinil Václav Klaus. V jednom ze svých prohlášení uvedl mezi svými názorovými spřízněnci slavného amerického spisovatele Michaela Crichtona. Tím se ovšem Klaus vystavil lacinému posměchu některých novinářů, kteří si Crichtonovo jméno spojují s hollywoodským filmovým průmyslem, nikoli s přírodovědeckým bádáním. Mají jistě kus pravdy. Crichton je podepsán pod řadou vědecko-fantastických románů a filmů, jmenujme například Kmen Andromeda, Timeline - Proud času, Kongo či Jurský park. Jenomže Václav Klaus se odkazuje na texty, které vyšly v knize Říše strachu (česky vyšla nedávno v Knižním klubu). Konkrétní analýzu Crichtonových názorů obsažených v Říši strachu, ani adresnou polemiku s nimi, ba dokonce ani jmenovitou zmínku o této knize se však v debatě o Klausových postojích v médiích nedočtete. To je nejen chyba, ale i škoda. Kniha určitě za zamyšlení a diskusi stojí. Říše strachu je totiž nejen román, jak je u Crichtona zvykem román vědecko-fantastický, dobrodružný, napínavý, plný překvapivých dějových zvratů a napsaný svižným čtivým stylem. Jde hlavně o svérázné vyjádření názoru, postoje, stanoviska. Nejenže je autorův názor na téma globálního oteplování přítomen v promluvách klíčových postav příběhu. Crichton k samotnému románu, navzdory zvyklostem, připojil dva důležité doplňky, jimiž posouvá smysl svého románu do nefiktivního, reálného půdorysu. Jde o seriózní zamyšlení autora, který - nikoli jako vedlejší produkt zamýšleného díla beletristického, ale jako nutný věcný předpoklad - nastudoval značné množství relevantních odborných podkladů, které také důsledně cituje, uvádí je v použitých pramenech a dodržuje pravidla obvyklá v odborných a vědeckých textech. Celá Říše strachu je tedy vyváženým a sourodým kompilátem beletristického a faktografického textu, kdy jeden ústrojně doplňuje a vysvětluje druhý. Crichton hned v úvodu s vervou popisuje obzory, zájmy a motivy svých názorových oponentů. Jedné z postav, hájících environmentalistické teorie, vkládá do úst tyto věty: „Ať se nám to líbí nebo ne, jsme ve válce - v globální válce informací a dezinformací. Tato válka probíhá na mnoha bojištích. Novinové úvodníky. Televizní reportáže. Vědecké časopisy. Webové stránky, konference, učebny - a taky soudy, když na to přijde. Pravda je na naší straně, ale oni mají početní a finanční převahu. Environmenální hnutí je dnes David bojující proti Goliášovi. A tím Goliášem jsou Aventis a Alcatel, Humana a General Electric, British Petrol a Bayer, Shell a Glaxo-Wellcome - velké globální korporace. Tihle lidé jsou zapřísáhlí nepřátelé naší planety.“ Vzápětí ale autor podotýká, že zástupci jmenovaných firem sedí ve správních radách řady špičkových environmentalistických nadací a organizací, jen se to o nich neví a neříká, což jistě má své důvody. Jak už bylo řečeno, Crichton vkládá řadu svých názorů do promluv vybraných postav románu. Jednou z nich je profesor Hoffman, zabývající se ekologií myšlení. Zabývá se posuny v myšlenkových zvyklostech, stereotypech, tvorbě ustálených představ, ale i mýtů a ikon. Jeho vývod je jednoznačný: na základě studia řady reálných jevů, objevujících se v médiích a obecně ve veřejné komunikaci, dospěl k závěru, že současná kampaň pod heslem globálního oteplování je systematickou prací politiků, právníků a médií a jde nejen daleko za rámec věcné podstaty, totiž klimatických změn: jde mimo něj. Tento věcný rámec přestává být podstatný, podstatný je posun v myšlení většinové populace, a tedy i v proměnách politických souvislostí a možností prosadit zcela explicitně politické zájmy. Samozřejmě, že v proslovu románového profesora Hoffmana – a chceme-li, tak samotného Crichtona - najdeme určité znaky toho, čemu se říká konspirační teorie a bývá to znevažováno jako projev jistého druhu paranoie. Přesto stojí za to si tyto teorie vyslechnout, jsou-li založeny na seriózní argumentaci. Což je právě tento případ. V doplňcích k románu Říše strachu najdeme dva zásadní texty, kvůli nimž je dobré Crichtonovu knihu znát a nebrat na lehkou váhu. V prvním textu je obsaženo jakési autorovo credo, zpověď, v níž naprosto jasně a přehledně vyjadřuje své stanovisko ke sporu o globální oteplování. I zde jsou jednotlivá tvrzení podložena odkazy na relevantní odborná zjištění a studie. Nejde tedy jen o ryzí názor laika, nýbrž závěr učiněný na základě studia.V druhém dodatku ke knize Crichton uvádí dva příklady z nedávné historie, kdy byla věda zneužita politikou. Důsledky takového zneužití mohou být zdrcující. V první případě jde o eugeniku jako módní nauku počátku 20.století, posléze zneužitou nacismem k ospravedlnění rasové genocidy. Ani druhý příklad politického zneužití vědy – lysenkovská pseudověda, která způsobila za Stalina v Rusku hladomor - není o nic méně varovný, nejen proto, že i zde byly zmařeny nesčetné lidské životy, ale protože je z něj dobře patrné, že od odbornického nadšení jedince k násilnému mocenskému vynucení jakýchkoli zdánlivě nezvratných pravd je nebezpečně blízko. A to je přesně, oč jde Michaelu Crichtonovi, a - jak se domnívám – i Václavu Klausovi.