Socani, držte hubu a krok!
Během uplynulého víkendu panovala na kongresu ODS, jehož jsem měl tu čest se osobně zúčastnit, atmosféra na jedné straně plná radostných očekávání, ale – na straně druhé - též éterem „šumělo“ určité plnější povědomí vysoké odpovědnosti. Na sešlostech levicových stran se zatím evidentně děly věci diametrálně odlišné.
Krachující sociální demokracie se pokoušela hledat cesty vedoucí k zachráně svých lukrativních křesel a tučných prebend i do budoucna. Zdá se, že to hlavní, nač přišla, je snaha působit na svoji členskou základnu tak, aby vůbec držela – není pro to lepšího výrazu – „hubu a krok“.
Vrcholem pak bylo kolektivní obvinění „socanů“ Milošem Zemanem, posledním relativně úspěšným předsedou. Ten nařkl členskou základnu z permanentní záškodné činnosti vůči straně. Staré, tuším, ruské přísloví praví – nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu. Kdyby totiž nedělala tato hurá strana v čele s polodospělým klučíkem v roli předsedy jeden kopanec za druhým, nemohlo by jí uškodit ani sto bývalých předsedů. Prostě proto, že by neměli nač poukázat.
Zažíváme však všichni situaci právě opačnou: i lidé s velmi nízkým stupněm rozhledu cítí, že současná vláda je zcela bezradná sama ze sebe, naprosto netuší jak dál a doslova čeká na nějakou ránu z milosti. Vrcholem jejího víkendového jednání je finální teze - doslova potvrzující vše výše uvedené -, jež praví, že nejlepší cestou záchrany bude opuštění vlastního volebního programu. Jinými slovy – slibovali jsme vám sice sociální stát, ukřičeli naše oponenty, kteří poukazovali, že na to nemáme ani odborně a ani ekonomicky, avšak lhali jsme, neboť zdroje žádné nejsou a to, co najdeme ve vašich peněženkách, nám přestává stačit, takže od nynějška budeme na sliby kašlat a pojedeme stylem „každý týden dobrý“.
Člověk nemusí být zrovna politolog, aby byl schopen dovtípit se, že stojíme před dalším možným propadem socialistických preferencí. Pro naši zemi začíná být tato vláda srovnatelná s jakoukoliv jinou (přírodní) katastrofou. Ne nadarmo se přece říká, že blbost je nejhorší zbraň lidstva.
Srovnatelnou míru povědomí o inteligenci voličů má zjevně už jen strana našich bolševiků. Patnáct let po listopadu přišli na to, že její hlavní oporou nebude dělnická třída. Všichni se tedy staneme svědky pokusu „o zblbnutí co nejširší části voličského spektra“, jenž bude pravděpodobně spojen i s jiným experimentem, a sice, jak zase jednou přepsat dějiny. Hezky to tehdy řekli dělníci v ČKD – „nejsme děti“. No prosím – dejte jim patnáct let – a soudruzi už na to přicházejí.