Jsi moderní, příteli?
Nad sídlem sociální demokracie vlaje od začátku roku heslo o modernizaci strany. Neuplyne den, aby člověk tento slogan neslyšel od některého ze špičkových politiků skloňovat ve všech pádech, takže když procházíte kolem Lidového domu, máte dojem, že na vás míří hned několik natažených prstů s neodbytnou otázkou: Už jsi se, příteli, také modernizoval? Z jakých podnětů tato kampaň vzešla a kdo stojí v jejím pozadí?
Stranický ideolog
Celou akci rozjela trojice lidí s odlišnými politickými rolemi - ideolog, imagolog a politik. Jmenovitě Oto Novotný, Petr Dimun a Jiří Paroubek. Apoštolem modernizace sociální demokracie je už od začátku devadesátých let současný šéf oddělení politických analýz Oto Novotný. Tento muž je jedním z mála skutečných ideologů v době, kdy zkrachovaly velké levicové projekty, založené na společenském vlastnictví. Nové podněty pro modelování společnosti našel Novotný v průzkumech veřejného mínění, jimiž se dlouhá léta zabýval ve firmě STEM/Mark. Jako poradce Miloše Zemana přišel v roce 1994 s materiálem, v němž navrhoval pragmatický posun ČSSD do středu politického spektra, kde chtěl navázat spolupráci s KDU-ČSL a ODA a dostat komunisty do izolace. Zeman to tehdy odmítl a myšlenku i s jejím nositelem vyprovodil z Lidového domu.
Do velké politické hry opět vstoupil jako poradce Stanislava Grosse. Na jaře 2005 přes odpor tradiční levice pak prosadil některé liberální myšlenky do základního programu ČSSD. Když v létě 2006 strana nezvítězila ve volbách, zpracoval teoretickou koncepci modernizace ČSSD. Tentokrát se už netýkal jen programu, ale i personálního obsazení, komunikace a struktury strany. Delegáti 34. sjezdu ČSSD letos v březnu návrhy ve většině bodů odmítli. Podle zpráv z regionů se podobně k modernizačnímu programu staví i větší část členské základny.
Éra imagologů
V určité fázi bylo třeba, aby se Novotného projekt modernizace dostal do rukou imagologů, schopných ho prodat veřejnosti. Kdo je tímto označením míněn? Spisovatel Milan Kundera v knize Nesmrtelnost napsal, že žijeme v éře, kdy nad ideologií historicky zvítězila imagologie, čímž myslel onen neurčitý obor, který pod jednu střechu spojuje postupy lidí z „reklamní kanceláře, poradce státníků pro tzv. komunikaci, designéry, kteří navrhují tvar aut i cvičebního nářadí, tvůrce oděvní módy, holiče, hvězdy show byznysu diktující normy fyzické krásy, jíž se řídí všechna odvětví imagologie.“
V té době přivedl nejvlivnější sociálnědemokratický advokát, sponzor a lobbista Miroslav Jansta do centrály ČSSD imagologa Petra Dimuna. Tento osmadvacetiletý student práv má za sebou bohatou politickou minulost. Už v devatenácti pracoval v tiskovém oddělení prezidenta republiky, ve dvaceti napsal několikasetstránkovou knihu o historii ODA a v jednadvaceti se stal šéfem volební kampaně budoucího senátora Edvarda Outraty. Poté pracoval jako poradce stínového ministra obrany za čtyřkoalici Michaela Žantovského. Do povědomí širší veřejnosti vstoupil coby mluvčí unionistického předsedy Pavla Němce, na jehož ministerstvu spravedlnosti formuloval všechny podstatné otázky resortu a dlouhé měsíce působil i jako jeho faktický šéf. Kromě komunikačního talentu měl smysl pro hru společenských symbolů a kulturních kódů.
Přesně jak napsal Kundera: „Imagologové vytvářejí systémy ideálů a antiideálů, systémy, které mají krátké trvání a z nichž každý je rychle vystřídán jiným systémem, ale které ovlivňují naše chování, naše politické názory a estetický vkus, barvu koberců i výběr knih stejně mocně, jako nás kdysi dokázaly ovládat systémy ideologů.“
Na základě sociologických dat od Oty Novotného zpracoval materiál s názvem Propagace značky ČSSD - tzv. rebranding. Tento text vyvolal mezi tradičními sociálními demokraty bouři odporu, protože skrytě podrýval jejich postavení. Následně se Dimun stal nezaslouženým hromosvodem nálad části stranického vedení, které se bálo zaútočit v této věci přímo na Paroubka. Na jeho popud pak v ČSSD začalo práci několik odborných komisí.
Neúspěšná strategie
Modernizační trend pro někoho překvapivě zaštiťuje předseda sociální demokracie Jiří Paroubek, který je pro většinu společnosti ztělesněním opaku. Byl to navíc on sám, který v létě 2005 utnul všechny nesmělé praktické modernizační pokusy dua Gross-Sobotka, zaměřené na snížení deficitu veřejných financí a dodržování zásady nevstupovat do otevřené spolupráce s KSČM. Paroubek namísto toho vsadil na předvolební kupování hlasů prostřednictvím státního rozpočtu a strategii jednotné levice. V plánovaném povolebním aranžmá měla ČSSD vytvořit menšinovou vládu, jíž budou v parlamentu krýt záda komunisté.
Jako první tento postup nedávno v Respektu kritizoval první místopředseda sociální demokracie Bohuslav Sobotka: „Nechali jsme se natlačit do pozice strany, která snad už skoro připravuje vládu s KSČM, což rozhodně nebyla pravda. Šlo o pokřivený obraz. Pomohli jsme tomu hlasováním s komunisty ve Sněmovně v předvolebních měsících, například snahou zrušit lustrační zákon. To jsem považoval za fatálně chybný krok.“
Tento krok Jiřímu Paroubkovi téměř vyšel. Kdyby například v Praze nebyl v čele kandidátky David Rath a sociální demokraté by oproti minulým volbám neztratili několik set hlasů (a tedy jeden poslanecký mandát), což se jim v jiných krajích nestalo, řídil by dnes vládní Strakovu akademii minoritní kabinet ČSSD s podporou KSČM. Po modernizaci ČSSD by v takovém případě neštěkl ani pes. Ale Jiří Paroubek prohrál - jednak ve volbách a později i neúspěšným pokusem vytvořit velkou koalici s ODS. Vzhledem k tomu, že po podobných neúspěších následuje v politických stranách hledání viníků, rozhodl se otočit o sto osmdesát stupňů a před brněnským sjezdem na jaře 2007 vyhlásil program modernizace ČSSD.
Vysát a odhodit
Modernizační revoluce byla odstartována typicky paroubkovsky - pokusem o mocenské ovládnutí strany. Jeho záměrem bylo změnit stanovy strany tak, aby prostřednictvím přímých voleb došlo k rychlým obměnám dosavadních okresních a krajských garnitur. Současně měla vzniknout nová struktura, tzv. Stálá konference ČSSD, jež by rychleji legitimovala jeho politiku. Tím znejistil všechny okresní a krajské funkcionáře, takže s výjimkou příští přímé volby předsedy na sjezdu neuspěl. Společně s ním nehlasovaly početné stranické skupiny kolem místopředsedů Sobotky a Škromacha, které mu údajně přislíbily podporu. Samotný Paroubek navíc dostal jako jediný předsednický kandidát jen šedesát procent hlasů všech delegátů, což ho neuvěřitelně ranilo. Pak se rozhodl provést modernizaci z druhé strany.
Začal systematicky upřednostňovat o generaci mladší politiky (Tejc, Hamáček, Hašek, Rath) a vytvářet z nich alternativní politickou elitu mimo zvolené stranické vedení. Současně s vervou jemu vlastní přeříkával Dimunovy marketingové poučky o přiblížení se k mladým a středově orientovaným voličům. O své předvolební strategii spolupráce s KSČM se ani v náznaku nezmínil, přestože vztah ke komunistům je předpoklad a klíč k jakémukoli věrohodnému modernizačnímu úsilí.
Zdá se, že Jiří Paroubek se v tomto bodě spíše řídí instrukcí vysát a odhodit, která byla zveřejněna v sociálnědemokratickém časopise Ventil, kde se mj. uvádí: „Účinnost antikomunistické propagandy a odcizení naší strany od středových voličů, ke které došlo, musí vést k rozchodu s předvolební politikou otevřené parlamentní spolupráce s KSČM. Platí zásada: o komunistech se především nesmí mluvit! V tomto ohledu chybovali Paroubek i Špidla. Paroubek chyboval tím, že otevřeně mluvil o spolupráci s komunisty, Špidla tím, že komunisty otevřeně kritizoval z antikomunistických pozic. Ohledně komunistů musí platit zásada: vysát a odhodit. My můžeme v parlamentu využívat jejich hlasy, ale veřejně si s nimi nesmíme zadat.“
Duch doby
Je nesmírně těžké být moderní pro člověka spojeného se svou dobou a původní profesí, jako je Jiří Paroubek. Snad proto jsme dnes a denně svědky, jak se předseda ČSSD v osobním i politickém životě nemotorně pachtí za duchem doby.
Kdo si přečetl některá vyjádření o jeho nové partnerce, slečně Kováčové, a jejich kvalitních myšlenkách a knihách, jimiž disponuje, musel mít dojem, že mu na ní imponuje především mládí, které má snad vyvolat rebranding jeho samého. Před našima očima vyvstal obraz stárnoucího muže, který chce zůstat stůj co stůj na scéně a je schopen jít proti všemu, co dosud ne tak neúspěšně dělal, říkal a ztělesňoval. Ruku v ruce s tím jde ztráta autority mezi tradičními levicovými voliči, jejichž vytříbený „třídní instinkt“ jim napovídá, že předseda ČSSD je už někde jinde.
Milan Kundera v Nesmrtelnosti podal pěkný obraz intelektuála Paula, který chce být za každé okolnosti absolutně moderní, až diktát modernosti dopadne i na něj a přijde o práci. Kundera tyto typy označuje za duchaplné spojence svých vlastních hrobařů. Do podobné role se dříve nebo později nepochybně dostane také Jiří Paroubek.
Autor je komentátor týdeníku Reflex.
Zveřejněno v deníku MfD.