Nehledejme za tím nějaký náhlý zájem o recyklovaný odpad nebo sluneční kolektory, to se jen soudruh snaží nově naleptat soudržnost koalice. Dobře ví, že mezi Zelenými nejsou jen političtí realisté, ale také různí blouznivci z hor, kteří by mu mohli za příznivé konstelace pomoci znovu ke korýtku.

Paroubek je ovšem tragický nešika – premiérem se stal pouhou shodou okolností a od té doby prohrál vše, na co se jen podíval (nepočítám vnitrostranické volby). Kromě svého politického neumětelství (počítá se kdo vyhrál a nikoli to, kdo skončil těsně druhý) Paroubek takřka postrádá schopnost učit se z chyb. V září minulého roku na Hradě se sklenkou šampaňského v ruce prorokoval, že se se svými kolegy z odstupující vlády na Hradě velmi brzo setkají znovu. Rok se s rokem sešel a soudruh pořád jen vztekle hrozí pěstičkou a dupe nožičkou. Poučení z krizového vývoje si nevzal a myslí si, že vyhraje s poukazem na to, jak rychle se dokázal rozvést.

Otevřeným dopisem prezidentovi Paroubek jen přiložil další polínko pod kotel, ve kterém se vaří. Asi to ještě nepostřehl – v našem politickém prostředí, díky tragickému poměrnému volebnímu systému, žijeme soustavně v situacích, kdy důležitá politická rozhodnutí odvisí od rozmarů jednoho dvou poslanců. Kromě toho, že vlády mají zpravidla jen slabý mandát a jsou relativně nestabilní, tyto situace významně posilují úlohu prezidenta republiky v politickém životě naší země.

Řeči o pouhé ceremoniální roli prezidenta jsou naprostým nesmyslem. V napjatých situacích, které dokola vytváří naše verze poměrného volebního systému na všech možných úrovních politického rozhodování, je prezident velmi silným hráčem, protože ON je tou vážkou na vahách, je to ON, kdo je tím rozhodujícím činitelem, který umí dodat rozhodující impulz k tomu, jestli se věci budou mít v přelomových a krizových situacích tak či onak. Prezidentem není nějaký pošuk z Akademie věd, ale Klaus, starý politický harcovník, se kterým můžeme nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s ním můžeme dělat.

Dráždit v této situaci Klause v představě matné možnosti, že tím snad v budoucnu získám pár zelených fanatiků, je projevem opravdu mimořádné politické tuposti. Klaus si počká a Klaus se dočká. Počkal si a dočkal se už v minulosti a jistě ani později si nenechá ujít příležitost, aby protivníkovi zatlačil oči. Udělá to jistě elegantně a bravurně.

A proč ten Arthur C. Clarke?? Vy si už nevzpomínáte? Pravda, uplynulo už pár zim, co běžel v televizi seriál o tomto spisovateli science fiction, ve kterém se onen procházel po pláži s barevným slunečníkem nad hlavou a provázel je komentář o tom, jaký že je to skvělý snílek a fantasta... Trochu reality do toho umírání, soudruhu!

Napsáno pro blog.idnes.cz