Diskriminace = nejvyšší ctnost humanismu
Nedávno schválený tzv. antidiskriminační zákon jako by zaplnil mezeru něčeho, co už tady mělo jaksi dávno být… navíc podpořeno argumentem, že Česká republika byla snad poslední zemí v EU, která něco tak „zásadního“ neměla zapracováno ve svém právním řádě. Přitom se jedná vyloženě o jednu z nejperverznějších, nejprimitivnějších a nejzrůdnějších věcí, která kdy byla v poslední době schválena.
Základní potíž spočívá v tom, že většina lidí, jež zaslechne slovo „diskriminace“ v prakticky jakékoliv souvislosti, si pod ním a priori představí něco vyloženě špatného. Pokud si ovšem obsahově vyjasníme tento pojem jako prosté „rozlišování a omezování“, pak míra negativismu vůči diskriminaci je přímo úměrná míře vlastního intelektuálního deficitu a sprosté lenosti.
Přitom každý člověk prakticky neustále diskriminuje. To je dáno samotnou podstatou člověka a jeho bytí. Umění pojmově-abstraktního rozlišování na dobré a zlé, příznivé a nepříznivé je jedním z primárních znaků, jimiž se liší lidé od zvířat. Proto je též možné přímo diskriminaci označit jako nejvyšší ctnost humanismu. Bez diskriminace by prakticky neexistovala civilizace. Bez morální diskriminace by neexistovalo právo, bez cenové diskriminace by neexistovala ekonomická efektivita, bez společenské diskriminace by neexistovala elita, ale zároveň ani solidarita…
Vezměme si příklad podnikatele. Neustále musí diskriminovat mezi svými obchodními partnery, aby si vybíral nejlevnější dodavatele a nejbonitnější zákazníky. Dále musí diskriminovat mezi kvalitními solventními partnery a nedůvěryhodnými partnery. Proto má i podnikatel plné právo nespolupracovat s tím, s kým nechce, ať už z vnitřně odůvodněných či jakýchkoliv jiných důvodů – to už je otázka jeho svědomí. Tedy může beze všeho odmítnout i vstup komukoliv do svého podniku (sídla, restaurace…), protože v opačném případě je to přímý útok na výkon jeho vlastnického práva a tedy i přímý útok na člověka jako takového! Může si tedy rovněž vybírat z jeho pohledu ty nejvhodnější spolupracovníky a zaměstnance a může je při výběru diskriminovat podle opět z jeho pohledu důležitých kritérií.
Dále si vezměme neméně „ožehavou“ otázku „ženské diskriminace“. Žena musí být svým způsobem diskriminací přímo posedlá! Neustále musí diskriminovat ostatní ženy co se týče jejich vzhledu. Dále musí pečlivě diskriminovat muže a potenciální sexuální partnery podle vlastních, a jen na ní závislých kritérií… Vzhledem k možným reprodukčním následkům sexuálního styku musí tedy zároveň diskriminovat mezi kvalitou sémě, kterému se zištně otevře. Ostatně není náhodou, že se zvýšenou sociální „pseudoochranou“ matek a existencí soudně vynutitelných alimentů, spíše klesá jejich diskriminační práh schůdnosti v otázce s kým počít… Což je právě směr vedoucí k antidiskriminačnímu a animalistickému přístupu k reprodukci. Nicméně stejně nelze popřít, že za pomoci diskriminační inseminace dokáže nejlepší plemeno zušlechtit jen a jen člověk a nikoliv od přírody antidiskriminační zvířata…
Ano, právě takové nezušlechtěné plemeno bezejmenného socánka pod „ochranou“ státní socky, které se bojí říci svůj jasný diskriminační názor – to je ideál těch, kteří tak hlasitě bojují proti diskriminaci. Je to jen další příklad plíživé socializace a fašizace života každého z nás.