Mírová politika a mírové hnutí
Pojem „mírové politiky“ a „mírového hnutí“ jsem se rozhodl zařadit do slovníčku z toho důvodu, že úzce souvisí s probíhající debatou o možném umístění amerického vojenského radaru na území České republiky. Navíc i sama Evropská unie se definuje jako „mírový projekt“.
„Dejte míru šanci.“
John Lennon
Vymezení pojmu
Pojem „mírová politika“ a „mírové hnutí“ se v současné politické debatě objevuje daleko méně než již dříve diskutované pojmy jako „trvale udržitelný rozvoj“ nebo „sociální spravedlnost“. Je to dáno tím, že Evropa zažívá v posledních letech velmi pokojné nebo, chcete-li, mírové období. Války v bývalé Jugoslávii a na Kavkazu jsou již téměř zapomenuty a kromě občasných teroristických akcí ETA, IRA a islámských teroristů se na evropském kontinentu v posledních letech vůbec neválčí. V mezinárodní politice od roku 1945 do současnosti však má levicový koncept „mírové politiky“ pevné místo. Od 60. let jsme pak svědky velkého rozmachu „mírových hnutí“ v celém demokratickém světě.
To, že se v Evropě již dlouho neválčí, je podle eurofederalistů hlavně zásluhou evropského integračního procesu. O tom, zda tomu tak ale je ve skutečnosti, zdaleka nepanuje všeobecná shoda. Osobně jsem toho názoru, že příspěvek evropské integrace k míru v Evropě je nepatrný. Současný mír není výsledkem pochodů „mírových aktivistů“ a usnesení OSN a EU. Je to stav, který byl v letech 1945–1989 primárně umožněn vojenskou rovnováhou sil mezi USA (NATO) a SSSR (Varšavskou smlouvou). A v letech 1989–2007 je mír v Evropě důsledkem nové rovnováhy sil a demokratického charakteru americké vojenské síly.
„Mírová politika“ je jako každý levicový koncept vágně definovaným konglomerátem různorodých postojů. Primárně vychází z teze, že válka je špatný a nežádoucí nástroj pro řešení konfliktů. Tvrdí rovněž, že veškeré konflikty se mají řešit jednáním. Projevuje se to odmítáním zbrojení, odmítáním vojenských aliancí, kritikou existence NATO, kritikou „militarismu“ a požadavky na odzbrojování a zákazy určitých kategorií zbraní.
„Mírová hnutí“ představují rozsáhlou, celosvětově působící síť levicově orientovaných organizací, které spojuje přesvědčení, že je nutné vést občanskou akci na podporu míru a proti válce. Zpravidla se aktivizují v okamžiku, kdy vypukne nějaký ozbrojený konflikt jako například válka ve Vietnamu nebo v Iráku. Požadavky „mírových hnutí“ téměř vždy směřují vůči USA a Západu jako celku. Ten má být dle „mírových aktivistů“ téměř vždy zdrojem špatných válek. Ideové kořeny „mírových hnutí“ lze zpravidla nalézt v anarchismu, trockismu, komunismu a pacifismu.
HISTORIE „MÍRU“
Velkou otázkou je, co je to vlastně „mír“ a jakým způsobem je možné jej dosáhnout a následně udržet. Toto je otázka, která hýbe lidstvem již stovky let. S novou intenzitou se vždy znovu objevuje zpravidla po nějaké hodně krvavé válce. Nejinak tomu bylo i v případě poslední zásadní debaty o zajištění míru, která proběhla po druhé světové válce. Výsledkem této debaty bylo ustavení systému OSN a mezinárodního práva a celé řady dalších institucí a politik, které de facto fungují dodnes.
Systém mezinárodního práva definuje pravidla pro legální použití síly a pravidla postupu proti těm státům, které zahájí válku. Klíčovým orgánem pro posuzování legality použití síly je Rada bezpečnosti OSN. Ta svým rozhodnutím může posvětit legální použití síly a také rozhoduje o tom, kdo je v jakémkoli konfliktu agresorem a kdo obětí. V konečném důsledku o tom rozhoduje pět stálých členů RB OSN, což jsou USA, Rusko, Francie, Velká Británie a Čína.
Systém OSN funguje velmi špatně, protože zájmy a postoje stálých členů RB OSN jsou velmi různorodé a navíc v celém období 1945–1989 probíhala neustála globální konfrontace v podobě tzv. studené války. Přesto je možné OSN připsat i několik úspěchů, jako byla například rychlá akce po irácké agresi v Kuvajtu.
V poslední době probíhá v OSN velká debata na téma použití síly i proti nestátním aktérům. Je to reakce na rostoucí hrozbu mezinárodního terorismu, který není spojen s žádnou konkrétní vládou nebo státem. Velká debata je rovněž o tom, co má OSN dělat v případech tzv. failed states, tedy států, které nejsou schopny na svém vlastním území zajistit mír, což se v poslední době nejčastěji týká afrických států (viz například problém Súdánu).
MÍROVÁ HNUTÍ A PRAKTICKÁ POLITIKA
Mírová hnutí jsou velmi různorodá, ale spojuje je přesvědčení, že použití vojenské síly je téměř za všech okolností špatnou volbou. V tomto ohledu jsou ideové kořeny celé řady „mírových hnutí“ bezpochyby v pacifismu, který odmítá válku a násilí. Hnutí zpravidla kritizují jakékoli zbrojní programy, rozšiřování zbraní hromadného ničení, biologické, chemické nebo jaderné zbraně. V tomto směru také velmi často vedou celosvětové kampaně.
Pro lepší pochopení „mírového hnutí“ je třeba podívat se na konkrétní příklady a jejich praktické působení. Jedním z významných mírových hnutí bylo bezpochyby to proti válce USA ve Vietnamu. Toto hnutí organizovalo masové akce proti válce a bylo ve svém úsilí nakonec „úspěšné“, protože ochromilo odhodlání USA dovést válku do úspěšného konce. Významně přispělo k tomu, že USA válku ve Vietnamu prohrály. To bylo samozřejmě výhodné pro komunistický blok a nevýhodné pro Západ jako celek. Hnutí rozdělilo natrvalo americkou politiku a toto rozdělení trvá dodnes. Každý kandidát na prezidenta je dotazován na to, co dělal v době války ve Vietnamu. O Billu Clintonovi se tak Američané například dozvěděli, že se vyhnul vojenské službě. O republikánovi Johnu McCainovi je naopak známo, že ve Vietnamu bojoval, byl zajat a prožil si vietnamské mučení.
Výrazným „mírovým hnutím“ bylo rovněž západoevropské mírové hnutí 70. a 80. let. Toto hnutí se projevovalo velmi výrazně v Německu, Velké Británii, Itálii a dalších státech západní Evropy. Především však tam, kde byly rozmístěny americké vojenské základny. Cílem tohoto hnutí byla celá řada požadavků, mezi které patřilo jednostranné jaderné odzbrojení Velké Británie a Francie. Dalším požadavkem bylo stažení amerických vojenských základen z Evropy nebo odpor proti rozmisťování amerických jaderných raket. Hnutí organizovalo rozsáhlé protestní „mírové pochody“, které varovaly před „jaderným kataklyzmatem“. Mezi organizátory těchto pochodů najdeme lidi, jako je například pozdější guru německé Strany zelených Joschka Fischer nebo nyní známý evropský levicový federalista Jo Leinen. Ten se svou účastí na protiamerických „mírových“ demonstracích ostatně chlubí na své osobní webové stránce dodnes.
Třetím zajímavým „mírovým hnutím“ byla politika komunistického bloku vedeného SSSR. S tím jsme měli v tehdejším Československu vlastní zkušenosti. Naše komunistická vláda vedla „boj za mír“, což se projevovalo mimo jiné i povinnými pochody školáků odsuzující na transparentech americký imperialismus a americké jaderné zbraně. To vše bylo činěno ve jménu „míru“. Je velkou otázkou, zda tyto aktivity ke skutečnému míru vedly. Podle mne nikoliv. Spíše to byly akce zaměřené proti západní civilizaci a na podporu levicového totalitarismu.
EVROPSKÁ UNIE A „MÍR“
Evropská unie sama sebe neustále označuje za „mírový projekt“, který je vzorem pro řešení konfliktů mezi státy na celém světě. Zcela ale opomíjí některé základní aspekty mezinárodní bezpečnosti. Evropská unie nemá jako celek žádnou věrohodnou bezpečnostní politiku a nemá také žádné skutečné vojenské kapacity. Ty mají pouze někteří její členové. Zde je nutné zmínit především Velkou Británii a Francii, které jako jediné evropské státy kromě Ruska mají k dispozici vlastní jaderné zbraně a mají rovněž právo veta v Radě bezpečnosti OSN.
Oproti tomu Evropská unie jako celek takovou politiku ani vojenskou sílu nemá. V poslední době se sice rozvíjí tzv. společná zahraniční a bezpečnostní politika EU, ale v praxi toho zatím kromě mise v Bosně a Makedonii příliš nepředvedla. A je otázkou, zda se to může změnit. Klíčovým problémem totiž je, stejně jako u problému demokratického deficitu EU, otázka existence evropského lidu – dému.
V praxi zní otázka jednoduše: Jsou Češi, Němci, Britové, Poláci nebo Francouzi ochotni bojovat a umírat za Evropu? Nebo jsou naopak ochotni bojovat a umírat za své vlastní národní státy? Skeptik určitě řekne, že většina lidí ve státech EU není ochotna bojovat a umírat ani za Evropu, ani za své státy. A možná bude mít pravdu, protože evropský sociální model již téměř úplně zničil obranné instinkty veřejnosti v jednotlivých státech. Podle mého soudu jsou ale občané ochotni bojovat daleko spíše za své vlastní státy než za EU.
Hlavním problémem vyznavačů „mírové politiky“ je to, že odmítají pochopit, že mír musí být vždy a za všech okolností zajištěn vojenskou silou. Tento jejich fatální omyl je potom vždy vede ke špatným závěrům téměř ve všech klíčových otázkách.
USA, které jsou nyní vojenským garantem míru jak v Evropě, tak i v ostatním světě, uvažují z hlediska vojenské logiky naprosto správně. Jakmile se ve výzbroji nějakého státu objeví zbraně, na které USA nemají adekvátní odpověď, začnou na ní pracovat. A činí tak z toho důvodu, aby nemohly být ani nyní, ani v budoucnosti ohrožovány a vydírány. Hrozba raketové technologie v rukou „darebáckých států“, jako je Severní Korea nebo Írán, skutečně existuje. A USA si nepřejí, aby tyto státy měly možnost, tyto zbraně použít.
Evropané ovšem tento problém vůbec neřeší a stále bláhově spoléhají na to, že špinavou práci udělají USA, nebo na to, že se věc vyřeší „diplomaticky“. Tento postoj ale mohou uplatňovat jen a pouze za předpokladu, že nakonec se mohou spolehnout na americkou vojenskou sílu. Bez ní v zádech by EU byla neschopna jakéhokoli vojenského zásahu, a to ani na svou vlastní obranu. Důkazem jsou ostatně stále klesající obranné rozpočty a také klesající stavy armád a klesající investice do nových zbraní.
AMERICKÝ RADAR V ČR A PROBLÉM „MÍRU“
Aktuálním projevem levicové „mírové politiky“ a „mírového hnutí“ je u nás organizovaný odpor proti umístění amerického radaru na území ČR. Nevládní organizace s názvem „Ne základnám“ je typickým představitelem tohoto levicového postoje. Navazuje na tradici odpůrců války ve Vietnamu v čele s „Hanoi Jane“ nebo na „Ženy z Greenham Common“, které protestovaly proti rozmístění raket Pershing II v Británii v 80. letech. Příkladů takových „užitečných idiotů“ bychom nalezli od roku 1945 dodnes celou řadu.
Přispívají tito lidé k „míru“? Jsem přesvědčen o tom, že nikoliv. Spíše naopak. Svými aktivitami pomáhají především levicovému totalitarismu. Američtí levicoví bojovníci proti válce ve Vietnamu přispěli k porážce vlastní země a k tomu, že celá obrovská část Asie padla do rukou komunistické diktatury. Ženy protestující proti rozmístění raket Pershing II v Evropě pomáhaly udržovat při životě SSSR a prodlužovaly tak dobu nesvobody mimo jiné i v tehdejším Československu. A bojovníci proti americkému radaru dnes pomáhají hlavně islámskému terorismu.
Levicoví míroví aktivisté vždy vidí problém na straně demokracií a zvláště USA a nikdy nevidí problém na straně levicových diktatur. Proti obsazení Československa armádami Varšavské smlouvy míroví aktivisté nikdy neprotestovali. Když se ale jednalo o Vietnam nebo Irák nebo o rozmístění amerických jaderných raket v Evropě, tak jsou ulice najednou „mírových aktivistů“ plné.
USA požádaly ČR a Polsko o možnost umístění technických zařízení, která mají za cíl eliminovat hrozbu raketového útoku. Hrozba by byla eliminována jak pro USA, tak také pro nás samotné a velkou část dalších evropských států. I přesto se ozývá proti této nabídce velká kritika. Kritikové strkají hlavu do písku a tvrdí, že radar prostě v ČR nechtějí. Žádnou alternativní obranu proti raketám nám ale nenabízí. Oni tento problém neřeší. Je netrápí to, že nás budou moci některé extremistické režimy moci vojensky vydírat. Spoléhají na to, že zůstaneme mimo takový potenciální konflikt. To je ale velká iluze.
Odpůrci amerického radaru se domnívají, že ČR by měla stát mimo vojenské bloky a potenciálním vojenským konfliktům se vyhýbat. To ale jak známo nejde. Jsme součástí NATO a neseme odpovědnost jak za svoji vlastní obranu, tak také za obranu našich spojenců. Vlastní schopnost čelit raketové hrozbě z finančních a také technických důvodů nemáme. Není tedy důvod odmítat možnost kolektivní obrany, kde využijeme i pro sebe obrovský potenciál našich spojenců.
Mnozí odpůrci radaru rovněž argumentují tím, že se staneme terčem potenciálního útoku. Ruský prezident Putin v rámci propracované psychologické války dokonce veřejně hrozil tím, že na nás a Polsko zamíří Rusko své jaderné rakety. Tento postoj je třeba okomentovat jednoduše: nejen použití vojenské síly, ale také hrozba silou je dle Charty OSN aktem agrese. Ruští politikové a generálové by se tedy měli velmi mírnit ve svém výrazivu. A dále je třeba říci, že zamíření jaderných střel na určité cíle je v dnešní době otázkou zlomků sekund a ruské velení to může udělat kdykoliv.
MĚL BY PRAVICOVÝ POLITIK PODPOROVAT „MÍROVOU POLITIKU“ A „MÍROVÁ HNUTÍ“?
Myslím si, že je zcela zřejmé, že pravicový politik by neměl něco takového, jako je levicová „mírová politika“ nebo „mírové hnutí“, podporovat. Mír je bezpochyby stav, o jehož nastolení a udržení by měl každý rozumný politik usilovat, ale nikoliv jakýmikoliv prostředky. Není to jediný cíl rozumné politiky. Mír bez svobody, trhu, demokracie a občanských práv nemá velkou hodnotu.
Mír není absolutní hodnotou stojící nad jinými hodnotami. V určitých případech, když je ohrožena svoboda, je nutné použít sílu, a to i za cenu války. Pokud by Hitler například nenapadl SSSR a dohodl se na míru na základě toho, že on si ponechá celou Evropu bez Británie a SSSR zbytek, tak by takový mír asi nebyl příliš přívětivým prostorem pro život.
Pravicový politik by rozhodně neměl podporovat aktivity směřující k oslabování národní obranyschopnosti. Naopak. Měl by být před voliči vždy připraven obhajovat své národní ozbrojené síly. Měl by od nich vždy vyžadovat naprostou profesionalitu a odhodlanost položit život za svůj vlastní stát, ale na druhé straně před veřejností vzdávat hold všem věrným a statečným vojákům. Takovým, jako byl u nás například generál Fajtl.
Pravicový politik by si měl vzít k srdci prvního amerického prezidenta George Washingtona, který v roce 1790 řekl, že „být připraven na válku je jedním z nejefektivnějších nástrojů k udržení míru“.
Hynek Fajmon
Autor je poslanec Evropského parlamentu za ODS.