Putinův návrat k nacionalismu
Již delší dobu se zájmem a jistým znepokojením sleduji, jak se Rusko čím dál tím více transformuje z dysfunkční postkomunistické demokracie na funkční autoritářský režim s presidentem Putinem v roli novodobého ruského cara. Nejnovější události tento vývoj bohužel jen potvrzují.
Rusko se v médiích vyskytuje v poslední době vcelku často, obvykle ve spojitosti s ostrými výroky některých ruských politiků nebo nejnovějším ruským podnikem, jež má prokázat jeho velikost a důležitost ve světě. Každý týden jde o něco nového: napřed Rusko slibuje modernizovat své jaderné síly, pak vyhrožuje namířením střel středního doletu na Evropu, posléze vyšle ponorky umístit ruskou vlajku pod severní pól a nejnověji jeho strategické bombardéry nacvičují útok na americké základny v Pacifiku. Člověku by to snad mohlo i připomínat časy studené války, jakkoliv je toto přirovnání neadekvátní situaci.
Otázkou je, co Rusko těmito akcemi sleduje. Usiluje snad skutečně o obnovení studené války, jak tvrdí někteří komentátoři? S jistotou se dá říci, že nikoliv, už jen proto, že dnešní Rusko je po ekonomické stránce pouze větší rozvojovou zemí, jejíž ekonomický úspěch, tolik vychvalovaný ruskou vládou, je v podstatě založen na exportu nerostných surovin, kterými Rusko díky své rozloze překypuje. Rusko nemá prostředky k tomu, aby ustálo cokoliv, co by se jen blížilo konceptu studené války tak, jak ji známe. Proč se tedy Rusko tak okázale předvádí před světem?
Odpověď je třeba hledat v ruské vnitřní politice. Po skončení studené války a diskreditaci komunismu jako společenské alternativy k západní demokracii se mnoho postkomunistických států obrátilo zpět k osvědčenému způsobu udržení národní jednoty – nacionalismu. Národnostní cítění přežilo léta komunistického útlaku a potlačované emoce často explodovaly do nekontrolovatelného národnostního násilí, které se v devadesátých letech přehnalo postkomunistickým světem. Nacionalismus, kontrolovaný vládou a „distribuovaný“ v přiměřeném množství, je ovšem také velmi účinným nástrojem k ovládání populace. Pochopila to i čínská komunistická strana, která nenápadně nahrazuje vyčpělou komunistickou ideologii důrazem na tradiční čínskou kulturu a národní hrdost (což se podepsalo třeba na tom, jakým způsobem využila čínská vláda vyslání prvního Číňana do vesmíru k propagandě zdůrazňující tento úspěch nikoliv jako vítězství socialismu, ale jako vítězství čínského národa). Bylo v podstatě jen otázkou času, kdy se v Rusku deprimovaném jeho ekonomickým a sociálním kolapsem v 90. letech najde někdo, kdo tradičně velmi silný ruský nacionalismus využije ke svému prospěchu. Vladimir Putin byl tímto mužem.
Putin pochopil mnoho věcí. Krom toho, že nacionalismus může být velmi užitečný, také porozuměl postoji většiny Rusů k Sovětskému svazu. Ten pro ně není temnou stránkou jejich historie, jakou je třeba pro Němce období Hitlerovy Třetí říše, ale naopak zdrojem, jakkoliv je to paradoxní, národní hrdosti. Na Sovětský svaz je vzpomínáno jako na dobu, kdy Rusové ve světě budili respekt a strach. Na rozdíl od jiných národů bývalého SSSR se Rusové s tímto státem ztotožnili jako se svým národním státem, což je pochopitelné vzhledem ke způsobu, kterým vznikl a kterým byl veden. Pro Rusy představoval SSSR cosi na způsob jejich vlastní koloniální říše. Není divu, že nové učebnice schválené Kremlem jeho rozpad nyní označují za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“ a komunistické zločiny záměrně zmenšují a označují je za daň, kterou musela země zaplatit za postavení supervelmoci.
Další užitečnou věcí, které se Putin dokázal chopit, je přístup Rusů k Západu. Nacionalismus je již z definice vymezení skupiny „my“ oproti skupině „oni“. Zatímco umírněný liberální nacionalismus se snaží národnostní cítění použít jako ospravedlnění demokratické formy vlády a individuálních svobod, jiné formy nacionalismu naopak vedou k šovinistickým postojům, kdy „oni“, ostatní národy, jsou vnímáni jako hrozba, které je třeba čelit semknutím se kolem silného vůdce. Netřeba vysvětlovat, který přístup byl v Rusku historicky dominantní. Rusové díky své negativní historické zkušenosti chovají značnou nedůvěru k zemím za jejich hranicemi. Ruské dějiny jsou dějinami pokusů o dobytí Ruska cizími mocnostmi: Mongoly, Švédy, Francií, Německem. Díky tomu jsou Rusové obzvláště náchylní k propagandě, která viní cizí státy ze snahy sabotovat ruský rozvoj, pokrok a ze snahy omezovat jeho právoplatné aspirace na pozici světové mocnosti. Putin tedy potřeboval vhodného vnějšího nepřítele, na kterého by ukázal prstem. A kdo může být lepším nepřítelem číslo jedna než ten, kdo se tak osvědčil v minulosti?
Sedmdesát let, během kterých byla ruská veřejnost bombardována propagandou, která vykreslovala Západ a především Spojené státy jako agresivní, imperialistickou velmoc usilující o zničení Sovětského svazu, země jinak veskrze mírumilovné. Komunistický režim užíval falešné vnější hrozby jako ospravedlnění všech jeho selhání. Ačkoliv byla ruská veřejnost skeptická k oficiální propagandě, sedmdesát let je dost dlouhá doba na to, aby se vetřela do podvědomí celých generací a byla podvědomě předávána dalším. Nedůvěra k Západu přetrvala pád železné opony a posléze začala být živena rozdílnými postoji Ruska a Západu k mnoha záležitostem. Mezi Rusy bylo negativně vnímáno rozšiřování NATO, důraz Západu na problematiku lidských práv a vnímané posilování moci Západu. K tomu všemu přispívaly problémy, které Rusku přinesla transformace socialistické ekonomiky. Kapitalismus, v očích Rusů dovoz ze Západu, přinesl většině z nich chudobu a existenční nejistotu, zatímco vyvoleným jednotlivcům (kteří se navíc chovali po vzoru západních milionářů) nevýslovné bohatství.
Celkově vzato, po krátkém „prozápadním“ období se Rusko začalo vracet k tradičnímu protizápadnímu postoji. To umožnilo novému presidentovi Ruska tyto nálady opět využít ve svůj prospěch. Kremelská propagandistická mašinérie sice již nepoužívá komunistické metody, které se samy zdiskreditovaly svou nadsazeností, nicméně se vrátila k osvědčenému vykreslování Západu jako nepřítele Ruska. I když už ne přímo, Západ údajně stále sabotuje pozitivní vývoj v Rusku a usiluje o jeho podmanění jinými způsoby. Aby Rusko uspělo, musí se Západu postavit kde to jen jde a k tomu Rusové potřebují rozhodného vůdce – Vladimira Putina. Není třeba dodávat, že Putinovi tato hra vyšla více než dobře.
V zahraniční politice se tento přístup projevuje silovými gesty, častými demonstracemi rostoucí vojenské síly, podrážděnými reakcemi na každou, byť jen vnímanou expanzi Západu do teritoria, které Rusko považuje za svou „sféru zájmů“, poukazováním na pokrytectví Západu a dvojité standardy, které užívá, a hlavně podporou komukoliv, kdo se staví proti Západu v duchu hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Proto Rusko neváhá podpořit státy, jakými jsou například Írán, Sýrie nebo Venezuela. Je ovšem nutné porozumět tomu, z čeho tato ruská politika vyplývá. Nejde o prvoplánovou snahu o znovurozpoutání nějaké obdoby studené války, ale spíše jen o snahu nových vládních elit upevnit svou moc v Rusku užíváním zahraniční politiky jako vějičky k odvedení pozornosti od toho, v čem vláda selhává.
Aby věci nebyly příliš jednoduché, celkový obraz musí zahrnovat také tradiční ruský přístup k diplomacii a mezinárodním vztahům. V ruském pojetí jde o čistě mocenskou hru s nulovým součtem, kde velké a silné státy ovládají státy menší a slabší, přičemž nejvyšším dobrem je ruský stát. Od Ruska se nedá očekávat, že by příliš rozumělo liberálním přístupům v mezinárodních vztazích, které zdůrazňují spolupráci vedoucí k oboustrannému zisku, nebo principu formální rovnosti států bez ohledu na jejich velikost. Správné pochopení ruské motivace způsobu jednání umožní Západu adekvátně reagovat na ruské kroky a sledovat takovou politiku, která bude nejlépe čelit negativním projevům ruské zahraniční politiky.
Nemá smysl aplikovat na Rusko přístupy, které fungují v jednáních mezi západními státy, což je častý omyl západoevropských politiků. Rusko nebere ústupky a kompromisy jako akt budování vzájemné důvěry, nýbrž jako hloupost a chybu toho, kdo je činí, kterou je třeba okamžitě využít ve svůj prospěch. Žádný stát nikdy v jednáních s Ruskem neuspěl, pokud mu ustupoval. Ústupky Rusko vždy pokládá za známku slabosti toho, kdo je činí, a jedná s ním pak s ještě větší agresivitou. Naopak, pokud se s Ruskem jedná z pozice síly, jinými slovy pokud se s Ruskem hovoří řečí, které rozumí, lze dosáhnout uspokojivých výsledků.
Pokud se má Západ vyrovnat s nově probouzejícím se Ruskem, musí mít na paměti několik věcí.
Zaprvé, Západ budí u řadových Rusů nedůvěru a je třeba usilovat o to, aby Západní politika nebyla pokrytecká a nenabízela zbytečně mnoho příležitostí ke kritice. Konzistentní politika kladoucí důraz na lidská práva, demokracii a individuální svobody je to, co musí Západ představovat v očích ruské veřejnosti.
Zadruhé, není třeba se přehnaně obávat silových gest ruské vlády. Ta jsou zaměřena na domácí veřejnost a úspěšná jsou jedině tehdy, pokud budí zdání, že fungují. Pokud je bude Západ ignorovat a zůstane neústupný, vystavují se ruští vůdci naopak riziku, že jejich demonstrace síly vyzní naprázdno a naopak uškodí jejich reputaci.
Zatřetí, v jednání s Ruskem je třeba důsledně budit zdání jednoty Západu. Rusko nesmí vycítit příležitost využít vnitřních rozporů Západu k jeho rozdělení, protože se jí ihned chopí. Silný a jednotný Západ (a především Evropa) vždy budil v ruských diplomatických kruzích frustraci.
Začtvrté, není vinou Západu, že Rusové zatím nebyli schopni dosáhnout demokracie. Toto je však často především levicovými komentátory naznačováno, přičemž Západ podle nich svou domněle agresivní politikou podkopává ruské směřování k demokracii. Stejní lidé jako řešení vidí politiku ústupků Rusku, která ho má přesvědčit o důvěryhodnosti Západu a o bezúhonnosti jeho úmyslů. Jak ovšem bylo popsáno, taková politika by nejenže nepřinesla očekávaný výsledek, ale naopak by jen podpořila ruské vládní kruhy, které by mohly své veřejnosti ukázat, že jejich silová politika vůči Západu funguje. Západ se musí chovat přesně opačně: vytrvat ve svých postojích. Je na Rusku, aby se změnilo. Jeho transformace na moderně smýšlející demokratický stát nelze být provedena zvenčí.
Napsáno pro blog.respekt.cz