Jste pro reformu? A proč?
Reforma je schválena. Nyní se řeší jednak otázka, je-li to vůbec reforma, jednak otázka, co bude následovat. Sociální demokracie upozorňuje především na to, že se výrazně snižuje daňová progrese, a hlásá, že reforma je především pro bohaté. Skupinka kolem poslance Tlustého zase těsně před hlasováním o reformě budila dojem, že jde hlavně o to, aby se snížily daně všem. Jakkoli se jeví vládní a opoziční stanovisko jako nesmiřitelné, přece se zdá, že je vláda a opozice v jedné věci zajedno: reforma nesmí nikoho bolet.
A tak se diskutovalo o tom, zda si ten či onen polepší nebo pohorší, a mnohem méně o tom, zda a k čemu reformu vlastně potřebujeme. Pokud už nějaká zdůvodnění zazněla, pak ta, že pokud se něco neudělá, během dvou let mandatorní výdaje státu překročí možnosti státního rozpočtu. To je sice důvod jako hrom, aby se něco dělalo (a sociální demokracie velmi dobře ví, že kdyby byla u moci, musela by tuto otázku tak jako tak řešit), chci ale uvést ještě další důvody, které považuji za pádné.
Nejprve k otázce „výhod pro bohaté“. Zdá se mi, že ODS se snížení, případně zrušení daňové progrese ani nesnažila nějak vysvětlit, natož hájit. Musím to tedy udělat za ni.
Není žádný morální důvod, proč by jedna skupina obyvatel měla platit vyšší procento z daní než druhá. Pokud tomu tak je, zdaňuje se vynalézavost, pracovitost a úspěch, a to není dobře. Zrušení daňové progrese je tedy náprava předchozího, morálně nežádoucího stavu, který diskriminoval majetné.
Nepřijímám bohužel stále ještě běžný argument, že mnozí ke svému majetku přišli nepoctivě. To je sice – zvláště v našich podmínkách - nepochybně pravda, ale lékem na tuto nepřístojnost je lepší práce orgánů činných v trestním řízení, nikoli penalizování úspěšných podnikatelů bez ohledu na to, zda ke svému majetku přišli poctivě či nepoctivě. Zrušení daňové progrese je z hlediska morálního návrat ke spravedlnosti, tudíž něco žádoucího, za což bychom se neměli stydět.
Mnozí namítnou: „Ale my přece chceme sociální stát!“ Nuže, jsem přesvědčen, že sociální stát a daňová progrese nejsou dvě věci, které musí jít ruku v ruce.
Chceme-li sociální stát, pak by bylo dobré si definovat, o čem to vlastně hovoříme. Já jsem také pro sociální stát, pokud se tím myslí, že stát nenechá bez prostředků ty své obyvatele, kteří z legitimního důvodu nemohou pracovat, nebo mohou pracovat jen omezeně. Z tohoto hlediska je skutečně potřeba, aby se stát postaral o sirotky, o lidi s handicapem, případně o lidi, kteří ne vlastní vinou přišli o práci či bydlení.
Mám ale obavy, že mnozí z těch, kteří volají po sociálním státu, ve skutečnosti chtějí, aby stát všem občanům, ať pracovat mohou či nemohou, ale i ať se jim pracovat chce nebo nechce, garantoval určitou (a ne nízkou) životní úroveň. Takto pojatý sociální stát považuji za nemorální a neuskutečnitelný. Nemorální proto, že nutí nás, kteří pracovat chceme, poctivě pracujeme a poctivě rovněž odvádíme daně, financovat bezstarostný život těch, kdo pracovat nechtějí. Neuskutečnitelný proto, že stanovená míra životní úrovně bude vždy mnohým připadat jako nedostatečná.
V souvislosti se sociálním státem se často mluví o solidaritě. Přitom je to paradoxně sociální stát, který vydatnou měrou přispěl k tomu, aby kupříkladu mezigenerační (či příbuzenská) solidarita téměř vymizela. Pokud se postará „stát“, proč by se měla starat rodina? Nehledě na to, že rodina je vůči svobodným v současné době do jisté míry znevýhodňována.
Zpět k reformě. Diskutuje se o tom, zda si po reformě polepšíme či pohoršíme. Mluví se o tom mnohem víc, než o tom, k čemu reformu vlastně potřebujeme. Lidé si mohou spočítat, zda si individuálně polepší či pohorší v roce 2008 či 2009. Mně ale zajímá, jak si polepší či pohorší má vnoučata. Mně by nevadilo, kdyby nás reforma finančně bolela, kdybych díky reformě získal jistotu, že nezanecháme svým dětem a vnoučatům vysoký státní dluh. Něco takového ale žádná politická strana neříká. Buďto to nechce, nebo k tomu nemá odvahu.
Sociální stát, tak jak se nám ho podařilo v poslední stovce let vybudovat, výrazně snížil vědomí odpovědnosti za vlastní život, a výrazně zvýšil očekávání, že se „o mě někdo postará“. Podařilo se nám tak ztučnět a zlenivět, že už se ani nemáme moc rádi a se svou zemí se nedokážeme nijak identifikovat. Mám obavy, že nebudeme ani ochotni ji bránit, až to bude potřeba. A protože jsme prožili řadu let ve zcela mimořádném míru, domníváme se, že tomu tak bude navěky. Až se situace změní, ve své pohodlnosti se asi vzdáme. Zvláště pokud by nám náš budoucí pán slíbil, že se pokusí zachovat naše sociální výhody.
Zvrátit tento trend nebude snadné. Možná je to už nemožné. Ale chci se o to přinejmenším pokusit, protože mi připadá zbabělé vzdávat vše bez boje. Proto říkám, že stojí za to podporovat každé opatření, které zvyšuje vědomí osobní zodpovědnosti za vlastní osud. Tedy kupříkladu preventivní prohlídky důsledně zdarma, návštěva u lékaře za mírný poplatek. Pevná a důsledná sociální síť pro ty, kdo se o sebe postarat nemohou, ale jinak individuální důchodové účty s osobní zainteresovaností. Školné na vysokých školách, ale štědrá stipendia pro pilné a přičinlivé studenty. A tak dále.
Je někdo, kdo to také vidí takhle? Tak proč mlčíte?