Prostitutka: Jsem jako lidovci
Někdy je v politice dobré se rozhlédnout trochu více než jen od jednoho volebního období ke druhému. Zřetelněji tak mohou na povrch vystoupit věci, o kterých sice víme, ale odvykli jsme si je brát na vědomí. Lze to říci i tak, že se smiřujeme se záležitostmi, jež považujeme za nezměnitelné a ze svého uvažování vytěsňujeme jejich možná řešení. Výjimečně teď nemám namysli otázku ukončení trapné a přitom současně velmi nebezpečné existence komunistické strany, i když se na ní výše uvedené vztahuje zcela beze zbytku.
Stejně tak se totiž smiřujeme s existencí jevu politické prostituce, který po celou dobu své více než osmdesátileté existence předvádí strana s ironickým názvem – „lidová“. Chtěné nedorozumění začíná právě už tímto názvem. Není to strana, s níž by se identifikovalo nějaké závratné množství občanů, je postavena na poměrně mohutné členské základně, jež svým tradičně rozsáhlým „rodinným zázemím“ představuje téměř všechny - pro ni pravidelně ve volbách odevzdávané - hlasy, které spolehlivě splatí vstupenku do Poslanecké sněmovny, na výraznější výsledek však již nemají.
Ke smyslu svého názvu se tak tato strana nikdy v historii ani nepřiblížila a její existence je výlučně spojena s existencí poměrového volebního systému. Ano, tato strana má i několik senátorů, což při čím dál nižší občanské atraktivitě senátních voleb není nic nevysvětlitelného - straníci bývají disciplinovanými voliči.
V praxi se existence tohoto fenoménu projevuje trvalým rozmělněním české politiky, protože permanentní potřeba prokazovat vlastní užitečnost se projevuje automatickou opozicí proti jakékoliv koalici ve svobodném období a naopak rektálním alpinismem vrcholového stupně v koalicích naší totalitní historie.
Jednoduše prostituce! Nebylo lepšího přisluhovače Němců v protektorátu a nebylo spolehlivějšího soudružského partnera v době bolševické diktatury. Drtivá většina onoho „lidu“, jenž je součástí názvu, se nestačí podivovat. I současnost nejžhavější je jasnou ilustrací této teze. Lidovci udržují současnou vládu i přes to, že začíná být jasné i hluchoslepému, že jde s velkým náskokem o nejhorší polistopadovou vládu, a nijak se přitom nerozpakují v podstatě veřejně plánovat svoji budoucnost s občanskými demokraty, jimž přece odjakživa drželi palce. Může o tom snad někdo pochybovat – vždyť jednu chvíli to vypadalo, že jim ty palce budou držet dokonce v želízkách.
Na všechno však musí existovat řešení. Tím dlouhodobým je nepochybně změna volebního systému na většinový – jednokolový -, který ve dvou nejvyspělejších státech světa už nesmírně dlouho pomáhá udržovat zcela optimální kombinaci demokracie, svobody a prosperity. Krátkodobým rozuzlením musí být jen a pouze příklon, pokud možno všech, politických subjektů, které se hlásí k pravici, ke společnému úsilí dosáhnout ve volbách do sněmovny takového výsledku, jenž se při sestavování vlády obejde bez lidovců. Doba je nyní velmi příhodná…