O antikomunismu a malých českých práskačích...
http://www.blog.idnes.cz
V poslední době se nám aféry práskačů z řad známých osobností jen množí. A mnoho lidí dochází k vystřízlivění - jej, ten oblíbený herec, táto, on práskal komoušům. K daleko většímu vystřízlivění byste však, milí čtenáři, došli při pročítání tzv. seznamu spolupracovníků. Tisíce a tisíce jmen - není vůbec možné, že byste v takovém seznamu nenašli někoho ze svého okolí, možná i své známé či dokonce kamarády, se kterými chodíte na pivo či kafíčko. Samozřejmostí je, že při vytahování pravdy na světlo boží se vždy rozstvítí jiskra antikomunismu. Jak to vůbec s tím antikomunismem a s těmi práskači je?
Jsem antikomunista. A jsem přesvědčen, že každý slušný člověk, pravičák či levičák, by měl být antikomunista. Komunismus je zrůdnost - na mnoha místech se jej pokoušeli vybudovat, a přesto neznáme jediné, kde by komunisté vybudovali cokoliv jiného než tábor strachu, nenávisti, místo absolutně nevhodné pro život. Komunismus je totalita naprosto ignorující práva, zájmy a přání svých občanů. Máme snad jinou volbu než zabránit něčemu takovému, aby mohlo zničit další generace českých občanů? Máme snad opětovně připustit ekonomickou, morální a ekologickou devastaci své vlasti?
Docela často se však objevuje antikomunismus zcela jiný - antikomunismus snažící se kriminalizovat každého, kdo kdy byl členem či kandidátem KSČ. Ve straně byly téměř dva miliony lidí, dva miliony našich spoluobčanů. Ano, chápu, že pro ty, kteří si prošli peklo komunistického koncentráku, tito lidé selhali, zradili lidské ideály. V jejich případě je averze vůči těmto lidem pochopitelná a oprávněná. Ale já nic takového nezažil a tak nedokážu tyto lidi šmahem odsoudit a říci - jste zločinci, jste špatní lidé. Často nic nevíme o tom, proč dotyčný do strany vstoupil - někdo chtěl jen prožít klidný život, jiný chtěl svým činem zajistit dětem možnost studovat, jiný chtěl vykonávat to, co umí, v čem je dobrý. Totalitní mašinerie měla svou sílu především v aplikaci kolektivní viny - společně s odpůrci strašlivým způsobem pronásledovala i jejich rodiny. Byl to zbabělý útok na lidskou morálku - buď se podřídíš nebo bude pykat celá tvá rodina. Proto těmto lidem nevyčítám, že se zachovali tak, jak se zachovali, alespoň ne paušálně. A proto si také myslím, že lépe než jitřít nenávist je přistupovat k situaci individuálně a s pochopením.
Existuje však jiná skupina, ke které je můj postoj diametrálně odlišný. PRÁSKAČI. Je až k nevíře, jak snadno se v českém národě (až už v totalitě nacistické či komunistické) objevovaly svině ochotné bonzovat na své přátele a známé. Ne, nemyslím ty, kteří, aby unikly peklu totalitních vyšetřoven, přiznali i spolupráci s ďáblem. Myslím lidský odpad, který sám a dobrovolně donášel kompromitující informace, na jejichž základě byli dotyční domnělí viníci činů proti totalitnímu zřízení zatýkání, souzeni a trestáni, často tresty drakonickými. A co z toho tito lidé měli? Drobné, často nepatrné výhody a možná pocit vlastní důležitosti. Nicméně ani chytřejší z totalitních pohlavárů něměli práskače příliš v oblibě - dobře věděli, že se jedná o lidi nespolehlivé, o lidi, kteří pro prospěch zradili a kteří pro prospěch klidně zradí opakovaně. Ony drobné výhody poskytovali proto, aby naplnili úsloví "vlk se nažral a koza zůstala celá". Ano, komunista měl informace a práskač pocit, že je v popředí zájmu.
Nebudu psát o svědomí práskačů - člověk, který pošle známého na smrt či do dlouholetého žaláře, žádné svědomí totiž nemá. Je dobře, že informace o práskačích vylézají pomalu na povrch. Ne proto, abychom tyto lidi soudili, informování a práskačství snad ani není trestným činem, nýbrž proto, abychom tyto lidi morálně odsoudili, aby do konce života museli žít s pocitem, že se o nich ví a že si každý na ně může ukázat a s klidným slovem říci svým dětem - "tomu se vyhýbej, to je práskač". Už děti v mateřské škole opovrhují bonzáky a nelze počítat s tím, že v dospělosti bude toto opovržení méně důrazné. Jen bych upozornil na jednu důležitost - ne každý, koho za zločince označíme, zločincem je. Než někoho označíme jako práskače, zjistěme si, zda skutečně práskačem byl. V opačném případě se objeví nová vlna práskačství, kdy práskač bude práskat práskače - zloděj křičí, chyťte zloděje. To přeci nechceme. My pouze chceme, aby pravda vyšla najevo a aby oběti totalitní zvůle poznali ty, kteří jim škodili. Je třeba využít poctivý a korektní přístup, ne davovou hysterii spojenou s lovem na domnělé komunisty. Jen tak se jako společnost můžeme s minulostí vyrovnat.
Napsáno pro blog.idnes.cz