Bestie mezi námi
http://www.blog.idnes.cz
Bez špetky svědomí, bez špetky studu. Dle novinové zprávy z dnešního dne, okradla skupina tří lidských hyen osmdesátiletou stařenku o celoživotní úspory ve výši 170 000,- Kč. Použila provařený trik s prodejem ložního prádla, kdy dvě „obchodní zástupkyně“ nabízely nebohé babičce zboží a jejich komplic mezitím prohledal byt a ukradl výše zmíněnou hotovost. Vzhledem k tomu, že s tímto lidským odpadem mám dokonce dvě zkušenosti, dovolte malý náhled věc.
Stalo se asi před šesti lety. Do mé prodejny v Jihlavě přišly podobné „obchodnice“. Nechaly si zavolat vedoucí a sdělily jí, že jsou se mnou domluvené na prodeji čtyř sad luxusního povlečení, které zde mají zanechat a mladá paní, že jim má vyplatit hotovost ve výši 4 000,- Kč. Vzhledem k vizáži trhovkyň a pravidlu, že nesmí bez mého svolení komukoliv hotovost vyplácet, chtěla moje zaměstnankyně prověřit tuto historku telefonickou konzultací se mnou.
Pohotovost prodavaček ložního prádla byla překvapivá. Že je to samozřejmé, a že mne okamžitě zavolají. Zde se udála kardinální chyba, kdy jim moje vedoucí sedla na lep. Jedna z podvodnic vytáhla bleskurychle svůj mobilní telefon a předstírala hovor se mnou. Když „zavěsila“, takřka dotčeně znovu požádala o peníze a svoji kolegyni poslala pro ten skvostný balík lůžkovin. V momentě, kdy přepočítala 4 tisícovky se najednou převtělila v Juantorenu a nechlala personál prodejny s otevřenými pusami obdivovat svoje sprinterské umění.
Uplynul asi měsíc a mám telefon, tentokráte z prodejny v Třebíči. Mnou již poučená vedoucí volala sama. Drzost podvodnic byla buď bezmezná, nebo si nevšimly, že obchod patří stejné firmě. Po kolovráktově naučené historce s povlečením, ten den však za 10 000,- Kč (prodejna byla asi 3x větší než Jihlavská – tržní myšlení opáleným obchodnicím nelze upřít), opět chtěly volat samy, avšak nedostaly šanci. Tedy začaly tušit zradu a o „obchod“ ztratily zájem.
Než jsme se s vedoucí domluvili, že bude předstírat, že mne nesehnala a požádá ženy o chvíli strpení a já mezitím zalarmuji policii, obě podomní obchodnice byly pryč. Avšak neváhal jsem a linku 158 opravdu vytočil. Policisté byli překvapivě akční. Do dvou minut přijela kvílející auta a začal hon. Případ byl tenkrát také propíraný v médiích, tak možná proto ta odhodlanost a nadšení mužů zákona. Do půl hodinky je předvedli na naši prodejnu ke konfrontaci. Konec příběhu je však ryze v rámci českého zákonodárství. Byl sepsán sáhodlouhý protokol, proběhlo asi tříměsíční vyšetřování, aby se celkem nic nezjistilo, já byl vyzván, abych se připojil k hromadné žalobě o náhradu škody. Do dnešního dne však stále moje čtyři tisíce od žen, které jsme pomohli chytit, tak nějak stále nedorazily. V čem udělali soudruzi z NDR chybu?
Nejde však o mě. Jsem realitvně při síle, v produktivním věku, nějaký příjem mám, čtyři tisícovky mrzí, ale nejsou alfou a omegou mé finanční situace. Co však chudák stará paní z prvního odstavce? Celý život poctivě ukládá korunku ke korunce, aby po sobě zanechala dětem a vnoučatům nějaké potěšení až jí „pánbíček“ povolá. Ono ze socialistického platu a novokapitalistickosocanského důchodu našetřit takovou částku chce opravdu pro normálního člověka kus sebeobětování. Poté přijdou jednoho dne takováto tři hovada a bábince se shroutí svět. Naděje, že svoje úspory někdy uvidí, je nulová.
Tisíce zákonů, jejich novel a dodatků usměrňujíc náš život jak knihách pana Orwella, nám však dokáží „velmi kvalitně zajistit“ pouze naše povinnosti, nikoliv však naše práva. Pokud zapomenete zaplatit složenku na dvě stovky, můžete si být jisti, že po nějakém čase u Vás zaťuká nepříjemně důležitý mužík mávající listinou s vyčíslením nákladů všech těch advokátů, soudců a exekutorů, kde budete rádi, že konečná částka se dostala těsně pod deset tisíc. Opravdoví podvodníci však mají pré. „Nemaje majetku“, v mnohých případech dokonce pobírajíc i sociální dávky, jsou tímto chráněni před jakýmkoliv finančním postihem a okradené babičky a dědečkové mohou tak akorát proplakat bezesné noci.
Nevím, jsem možná naivní, ale byl jsem vychován v přesvědčení, že krást se nemá. Je pravdou, že morálku našeho národa poněkud narušilo 40 let socialistického - „Kdo nekrade, okrádá rodinu!“, ale takové lidské bestie, které bez uzardění dokáží zničit konec života malinko naivních staroušků snad ani nepatří do normální společnosti. Kdo konečně navrhne a prosadí zákon, aby tyto kreatury musely škody nahradit ? Vždyť je to tak jednoduché: zavřít a povinně pracovat ! Nechávat jen o chlebu a vodě až do té doby, než svým výdělkem všechny dluhy umoří. Pokud by na to nestačila délka trestu, sebrat po propuštění všechny sociální výhody.
Už slyším hlasy našich zákonodárců, že to není tak jednoduché, neb pro vězně není práce, že když jim nedáme sociální dávky, budou krást a podvádět ještě více. Ale na co platíme management věznic, tisíce úředníků a policistů, kteří by se o to měli postarat ? Potom je nám celá státní správa na nic a parlament může zasedat jen jeden den v roce, kdy si pánové poslanci a senátoři navrhnou zvýšení platů a nezdanitelných přídavků. Nebo se mýlím?
Napasáno pro blog.idnes.cz