Analýza: Socialismus spustil novou vlnu čarodějnických upalování
V tajemnou moc čarodějnic věřily již předkřesťanské kultury v Řecku, Římě či na Islandu. Až fanaticky oddaní křesťanští učenci celou věc „zprofesionalizovali“. Kniha Malleus Malleficarium – Kladivo na čarodějnice -, kterou roku 1484 vydali dominikáni Heinrich Kramer a Jakob Sprenger, totiž našla odpověď i na otázku, odkud se moc čarodějnic bere. Prý ze soulože s mužským démonem incubem. Trest je jasný: oheň.
Papežova polívčička
Polívčičku si v bule, která Kladivo otevírá, přihřál i sám papež Inocenc VIII. Byl ale přece jenom opatrnější – démonologii nechal stranou a soustředil se na přízemnější, hospodářská témata. „Síla čarodějnic ničí úrodu, vinné hrozny, plody ovoce,…“ Převedeno do dnešní mluvy: čarodějnice mohou za nižší ekonomickou výkonnost.
Čarodějnické rozsudky vynášely v Evropě církevní i světské soudy – v Čechách a na Moravě byl nechvalně proslulým inkvizitorem Jindřich Boblig z Edelstadtu – od třináctého po devatenácté století. Nákaza se později rozšířila přes oceán, třeba do Salemu ve státě Massachusetts, a dnes si oběti vybírá v subsaharské Africe či v Tanzanii. Popravenými byly v drtivé většině případů ženy - chudé a ovdovělé. Ukazuje se ale, že nikoliv proto, že by snad měly sex s démony, nýbrž z čistě ekonomických příčin – jichž se v uvedené bule ostatně dotkl sám papež.
Milion upálených
„Několik typů dat spolehlivě ukazuje více než jen náhodný vztah mezi čarodějnickými procesy, počasím a ekonomickým růstem,“ vysvětluje Emily Osterová, hospodářská badatelka z Harvardovy univerzity.
Strůjci čarodějnických procesů byli totiž zřetelně nejaktivnější v dobách s nižší než dlouhodobě průměrnou teplotou, jež klimatologové označují jako „malé doby ledové“. V těchto časech docházelo častěji k rozsáhlým neúrodám, jež mezi lid zavlekly hlad a strach o život. Specificky byly dotčeny severní části Evropy, neboť tresky a jiné ryby, jež v teplejších časech sloužily jako klíčová potravina, končily pouť mnohem jižněji.
Málo obilí, žádné tresky, hlad a strach – viník se musí najít. Čarodějnice. Není divu, že se procesy s nimi – zprvu řízené inkvizicí, postupně s menším zastoupením jakýchkoliv církevních autorit – rozšířily po celé Evropě i do jiných částí světa. Na starém kontinentě vrcholily v období od poloviny šestnáctého do konce osmnáctého století, celkem si dle některých odhadů vybraly zhruba milion životů, přičemž v nejzuřivějších časech bylo za den upáleno až 400 lidí.
Historičtí klimatologové, například Brian Fagan, ukazují, že nejchladnější údobí zmíněné malé doby ledové – někdy označovaná jako takzvané Maunderovo minimum - nastala v devadesátých letech šestnáctého století a mezi lety 1680 a 1730. V té době pravidelně zamrzala Temže i kanály v Nizozemí. A čarodějnické procesy eskalovaly – jejich frekvence nabyla věru hutných podob zejména ve srovnání s v tomto směru poklidným „středověkým teplým obdobím“, které skončilo po čtyři sta letech přibližně na začátku čtrnáctého století. Během něj bylo čarodějnictví vystrnaděno doslova na okraj společnosti a i většina církevních autorit té doby se přikláněla k názoru důležitého klerika devátého století, Agobarda, arcibiskupa z Lyonu, že „domněnka o moci čarodějnic přivolávat kroupy a blesky je šíleností“.
Do myslí davů se tyto osvícené názory s přesvědčivou vládou vrátily posléze až po roce 1800 – v době, kdy se začalo opět oteplovat, úroda stoupat a, slovy dneška, ekonomický výkon setrvale růst.
Socialismus a čarodějnictví
Na čarodějnické procesy však lze narazit i v jedenadvacátém století. Edward Miguel, ekonom Berkeleyské univerzity, zkoumal následky extrémních dešťů na množství čarodějnických procesů u etnické skupiny Sukumů v západní části Tanzanie, v takzvaném „Sukumalandu“. Dospěl k závěru, že v obdobích, kdy nepříznivé počasí rapidně ničí úrodu, se vesničané k procesům uchylují o 85 procent až dvakrát častěji. Neúroda způsobuje, ekonomicky řečeno, negativní příjmový šok a čarodějnice slouží jako „obětní beránci“.
Podle některých expertů přitom za opětovným rozmachem čarodějnictví, k němuž došlo v šedesátých letech dvacátého století, stojí radikální reformy provedené socialistickým režimem, jenž se moci chopil poté, co země získala nezávislost. Násilná kolektivizace prohloubila frustrace obyvatelstva a negativně tak dopadla na relativní blahobyt.
I v Tanzanii, stejně jako v Evropě dávných časů, jsou oběťmi zejména starší ženy. Zde jsou však typicky popravovány přímo příbuznými. „Pokud zabijete čarodějnici, není to u kmene Sukumů považováno za kriminální čin. Děláte tak cosi dobrého pro celou komunitu,“ uvedl v roce 2002 server BBC News Online.
Čarodějnice si není vždy radno představovat jako vrásčité vdovy. „Odhaduje se, že ze 40 tisíc dětí, které se ocitly na ulicích Kinshasy, hlavního města Konga, bylo až osmdesát procent z nich vyhnáno z důvodu čarodějnictví,“ napsal v roce 2002 časopis The Economist.
V řadě zemí je patrná určitá obdoba čarodějnictví, kdy jsou v hospodářsky těžkých časech vyháněny děti do ulic či je urychlována smrt u hendikepovaných nemluvňat, těžce nemocných či přestárlých lidí. Děje se tak opět na mnoha místech Afriky – například v Mozambiku, Ugandě či Zimbabwe -, ale třeba též v izolovaných oblastech jihoamerických And.
Vyšlo v časopisu Týden, 6.8.2007.