Sametová revoluce mírného pokroku v mezích (rudého) zákona
http://www.blog.idnes.cz
Když jsme v listopadu 1989 cinkali na náměstích klíči, byli jsme opojeni bláhovou představou, že tak činíme všichni a ze svého nejhlubšího přesvědčení. Prudký závan svobody vyfoukal z našich myslí pozornost a ostražitost. S růžovými brýlemi vysněných cest do zapovězené kapitalistické ciziny, krámů plných elektroniky, džínsů a amerických žvýkaček, televizních bavorských „strip-show“ a nerušeného vysílání RFE, jsme zapomněli na dva až tři milóny bolševiků, estébáků, lidových milicionářů a jejich pomahačů, kteří skřípali zuby a tu nečekanou ztrátu absolutní moci rozhodně nechtěli nechat bez povšimnutí.
Kremelští vůdci světového rudého teroru nechali sice svá stáda přisluhovačů z východního bloku v prekérní situaci, ale nikoliv bez prostředků a vlivu. Nasazení agenti STB v řadách opozice zařídili, aby hlavním heslem „revoluce“ bylo - „Nejsme jako oni!“ Tedy pod pláštíkem propagandy, kdy se strašilo vizemi o krvelačných zvířatech toužících na každou lampu pověsit jednoho komunistu a jejich děti a ženy rozčtvrtit za živa, bylo shledáno vhodným, aby KSČ byla potrestána Jakešovým odchodem do důchodu a odsouzením jediného bolševického parchanta na dva roky do vězení. Tím bylo pro novou politickou reprezentaci vše vyřešeno a nakreslila se tlustá čára za čtyřicetiletým utrpením celého národa.
Pro komunistické bojůvky to bylo jako pokropení živou vodou. Rozdělili se na tři skupiny. První okamžitě uklidila ze svých kanceláří bysty Leninů, Gottwaldů a Marxů, vyvěsila americké vlajky a začala s pomocí všeobjímajícího „kamarádčoftu“ budovat nenáviděný zahnívající kapitalismus. Z pozic ředitelů, okresních a krajských tajemníků, náměstků a různých předsedů, přejmenovaných na „head managery“ začali rozkrádat vše, co bylo k mání.
Kamarádíček v bance zařídil nevymahatelný úvěr v řádech desítek až stovek miliónů, kamarádíček na úřadě zařídil výhodnou privatizaci, kamarádíček na ministerstvu zařídil slušnou státní zakázku, případně dotaci, podporu exportu či další, normálním smrtelníkům nedostupné, výhody. Neobolševické akciovky a eseróčka začaly válcovat český trh.
Jejich pohlaváři dobře věděli kam sáhnout. Tu majetek SSM, tam majetek ROH, tam prosperující fabrika, tu zase ladem ležící pozemek, tam levně ke koupi státní nemovitost, však prašule leží na zemi, jen se pro ně shýbnout. No a když něco náhodou nevyjde, jinými slovy, milióny dotací a úvěrů valná hromada rozprášila na odměnách managementu, necháme firmičku s miliónovými dluhy kleknout a kamarádíček na policii, popřípadě na soudu, to zamete pod stůl. Takto neztratili rudé gardy moc hospodářskou.
Druhá skupina byli tzv. převlékači kabátů, polepšení osmašedesátníci a zrovnaprocitnuvší komunisté. Zahodili legitimace KSČ a na vlně nového myšlení vpluli do všech politických stran, které byly k mání a měli jakousi naději na zvolení do parlamentu. Mnoho zakotvilo v OF, tisíce dalších v ostatních partajích, aby vliv byl vyvážený.
Podpořeni porevoluční kariérou „kapacit“ typu soudruha Čalfy, měli úlohu velice jednoduchou. Zbídačený národ s klapkami na očích přece „nebyl jako oni“, tak kdo by jim jejich „mladická extempore“ s komunistickým učením vyčítal, že pane presidente Havle ? Navíc, někteří měli i charisma a nálepku bojovníků s totalitním režimem. Dienstbier, Dubček, Rychetský, Pithart, Jičínský … Nejkřiklavější případy ikon národa, které pomocí svého vlivu a donebesahajícího znovunalezeného ega pomohly prosadit zákony, umožňující parlamentní existenci pohrobků KSČ. Takto neztratily rudé gardy moc politickou.
Třetí skupina byla zprvu brána jako obětování se. Tedy vybraný spolek individuí s hroší kůží, jejichž úkolem bylo vybudovat nástupnickou organizaci KSČ. Mělo se za to, že toto přece nemůže ani ten revolučními sametovými frázemi zpacifikovaný lid zkousnout. Nikoliv. Soudruzi se zpočátku sice nemohli dohodnout, která parta je ta nejvíce revoluční, rudá a bolševická, zkoušeli mnohé názvy, loga, „osobnosti“, avšak jemňoučký samet jim dodával stále více odvahy a drzosti v boji o ztracená koryta. Linii kolaborantské totalitní partaje nejvíce držela Komunistická strana Čech a Moravy. Přidáním písmenka M do zkratky nejzrůdnější organizace v novodobých dějinách České republiky se z ní přes noc stala „reálná demokratická politická síla“ se všemi výhodami s tím spojenými a hlavně s veškerým majetkem, o který komunisté za 40 let své hrůzovlády dokázali obrat terorizované nepohodlné skupiny obyvatelstva. Takto rudé gardy nepřišly o nakradený majetek.
Vše se událo za méně než rok, kdy realisté očekávali odřezání alespoň jedné z těchto tří opěrných nohou totalitních rádobybývalých vládců. Nestalo se nic. Pár soch na náměstích bylo odvezeno do sběren, rudé hvězdy přestaly zářit z továrních komínů a bylo přemalováno několik nejkřiklavějších nápisů na nárožích. Bolševická klika však stále seděla na teplých místečkách vládních, ministerských, soudních, policejních a dalších úřadoven.
Většina společnosti měla jiné starosti. S řízkem v igelitce se poznával svět za ostnatým drátem, pochutnávalo se na najednou všudepřítomných banánech a mandarinkách, ladily se cizokrajné stanice na kvantech dovezených přístrojů béčkové elektroniky. Soudruzi blahovolně dopřáli svému stádu chléb a hry. Hlavně ať nikdo nepoukazuje na to, že jsme to s tím sametem malinko přehnali.
Najednou se do této selanky však začaly přeci jen ozývat hlasy “hnidopichů”. Tu nějaký Cibulka a jeho seznamy. Fuj – poblouzněnec, magor, militantní antikomunista. Václav Benda a jeho snaha zdokumentovat zločiny vlády komunistů ? Vždyť to byl jen “koktavej strejda, kterej neuměl ani pořádně mluvit”. Lustrační zákon ? Proboha není to protiústavní ? A nejhorší ten Klaus. Rozštěpil národní frontu jménem Občanské fórum, založil opravdu pravicovou stranu a co víc, nechtěl do ní brát bývalé partajní špičky a spolupracovníky STB! To by se mohl novinář Práva a Haló novin upsat, aby stačil pomluvit všechny ty “rejpaly a zrádce”, co nedopřávali soudruhům klid na práci. Republiku si přece rozvracet nedáme !
Lid však dále v klidu podřimoval, zmožen dříve zapovězenými aktivitami. Soudruzi mohli být i přes tyto občasné avantýrky v naprosté pohodě. Jenomže roky šly dále a s jídlem roste chuť. Klausova ODS, která dokázala zdecimované komunistické hospodářství začlenit mezi fungující evropské ekonomiky byla vybrána jako vhodný terč v dalším postupu při návratu k absolutní moci “přes mrtvoly”. Ne sice již ty z gulagů, ale politické.
Velmi vhodné se ukázalo přirovnání kuponové privatizace k rozkrádání národního majetku. Jednak se tím odpoutala pozornost od opravdových zlodějin typu divoké privatizace přes zmíněný “kamarádčoft” (SSM,PO,ROH) v podání bývalé nomenklatury a navíc český človíček bledl závistí a nechápal, že jeden na KP vydělal milióny a jeho blbě investované kupony do fondů reklamního mága Viktora, slibujícího desetinásobek, mají hodnotu plivance na dlažbě. Demagogie a závist je mocný spojenec bolševiků !
Také bylo potřeba najít několik příkladů kapitalistické vykořisťovatelské lůzy, topící se doma v nakradených penězích z potu a krve dělníků. A zase ta ODS. Jejich zákony umožňující daňové úniky ! Co na tom, že chyba byla v podplacených vyšetřovatelích, soudcích a celnících. Hanba Klaus ! Nesplácejí se úvěry bankám. Co na tom, že tyto peníze dostávali zase jen kamarádíčkové podplacených ředitelů sloužících od dob totality. Hanba Klaus ! Krachy kampeliček. Co na tom, že majitelé jsou bývalé nomenklaturní kádry, kteří umějí maximálně podepsat souhlas se vstupem sovětských vojsk a na lidi z vysoka .... Jenom se pochechtávají v ústraní jak obloudili ty nešťastníky na 25% úrok a kačky pěkně poschovávali na svých kontech v bankovně vyspělejší cizině. Hanba Klaus !
Konečně se to v roce 1997 povedlo. Posledním hřebíčkem do rakve byl objev mrtvých sponzorů ODS. To by se KSČM stát nemohlo. Vždyť oni žijí poctivě ze správy majetku a členských příspěvků. Co na tom, že jde o majetek nakradený za léta totality a celá ta členská základna se na této zlodějině podílela. Hanba Klaus a pryč s ním i s celou ODS !!!
Konečně se dostává levice k veslu. Zádumčivý Miloš, pomatený Vladimír, ambiciózní koloťuk Standa. Pořád to nebylo ono. Až konečně agent a kamarád z Restaurací a jídelen Rokko ! Ten to vzal za správný konec. Svoji vládní koalici paralyzoval a co bylo potřeba, odmávali v parlamentu rudí a růžoví neobolševici hezky pospolu. Ó jaká krásná budoucnost se rýsovala po vyhraných volbách. Na úřadech bychom se zase zdravili Čest práci ! Nikdo by se už neodvážil pokládat nepříjemné otázky na doby stalinismu ! Nikdo by nemohl dále šťourat v minulosti taťky Grebeníčka ! Zrušili bychom zákon č. 198/1993 Sb. ! Socialismus nebo smrt ! Ať žije spřátelená Kuba a KLDR ! Hlavně že budeme zase mít tu opojnou absolutní moc ! Pak vyženeme Klause z Hradu karabáčem (když už jsme si tu jeho volbu kvůli vzájemné závisti a podezřívání tak nějak nedokázali ukočírovat) !!!
Avšak nestalo se. Občané ČR zatáhli za 5 minut dvanáct za záchrannou brzdu ! Ne sice z plných sil, ale o něco málo více než 50% voličů si přibližující se nebezpečí uvědomilo. Nenechali se zviklat rudou demagogickou propagandou, nenechali závisti a malomyslnosti zatemnit mozek. Však si to s nimi samojediný Jiří při povolebním projevu pěkně od plic vyřídil ! Ale touha po moci je mrcha. Spojení KSČSSD je už jasné každému uvažujícímu člověku. K čemu slouží, a komu, snad také.
Nejsem zastáncem zbytečných represí, ale nedovedu si představit, že by něco podobného bylo dopuštěno v poválečném Německu. Hitlerovi pohrobci v Bundestagu, nacistické špičky bez procesu v Norimberku, klidně si užívající důchodů, či dividend ze svých akciových společností, zfanatizované skupiny fašistů pod vlajkami s “hákenkrajcem” oslavující například vůdcovy narozeniny. Dočkali bychom se III. světové války ? Dočkáme se návratu bolševických partajníků do Strakovy akademie ?
Napsáno pro blog.idnes.cz