O chudobě a bohatství
Zanedlouho mi bude šedesát. Mám pocit, že v posledních dvanácti letech se náš svět změnil více, než v předchozích čtyřech pětinách mého života. Hodně za to může internet obecně i Google zvlášť, mobily, ale třeba i levné aerolinky a praktické zrušení celé řady hranic. Když dnes vyjdu z domova a zapomenu si mobil, cítím se nejistě. Co kdybych měl v autě nehodu a potřeboval rychlou pomoc? Jak snadno jsem téměř zapomněl, že v prvních dvou třetinách mého života se mohlo čekat na zřízení pevné linky třeba desetiletí!
Jak se mění svět, mění se i význam pojmů. V církvi je řada levicově smýšlejících lidí, od nichž jsem v různých obměnách slyšel větu „Ježíš byl vždy na straně chudých“. A v Literárních novinách jsem před několika týdny četl jakousi studii, že i někteří pravicoví politici měli za první republiky určité sociální cítění a psali o potřebě postarat se, aby chudí nezůstali zcela bez prostředků.
Jenže mluvíme o tomtéž fenoménu, když použijeme slovo „chudý člověk“? Pochybuji a pokusím se to vysvětlit. Když jsem za normalizace nastoupil jako topič do hotelu Palace, dělal tam už čtyřicet let údržbáře starý pan Sýkora. Velmi jsem se s ním sblížil a rád jsem poslouchal jeho vyprávění. Zažil hroznou krizi z počátku třicátých let a líčil mi, jak se chodil dívat, když řezník na skládku vyvážel kosti. On ty kosti vybíral a vařil si z nich vývar, aby zahnal alespoň ten nejhorší hlad. Považoval se za nesmírně šťastného člověka, když pak mohl do hotelu Palace nastoupit za stravu a přístřeší jako „noční uklízeč“. Jeho úkolem bylo v noci speciálním zařízením vysát všechny chodby.
Až se zanedlouho plně rozjede automobilka v Nošovicích, bude prý potřeba dovézt snad až šedesát procent dělníků z ciziny. Naši lidé tam za nějakých dvanáct tisíc dělat nepůjdou, a to ani v kraji, údajně sužovaném nezaměstnaností. Mimochodem, dělal už někdo výzkum, kolik bezdomovců vlastní mobil? Do třetice další příklad: Nedávno jsem se v „chudém“ kraji, kde máme chalupu, setkal s pracující důchodkyní, která jede se svým nezaměstnaným synem na dovolenou do Řecka.
Netvrdím, že nejsou lidé, kteří musí své korunky dobře počítat. Má-li člověk nízký důchod, vysoký nájem a musí-li doplácet na léky, určitě na tom není nejlépe. Ještě hůře na tom mohou být třeba rodiny, které mají více dětí, z nichž jedno je postižené. Přesto tvrdím, že u nás máme lidé relativně chudší, nikoli však chudé, pokud bychom brali vážně veškeré obyvatelstvo zeměkoule, o srovnání napříč staletími ani nemluvě. Trvám na tom, že dnes slovo „chudý“ neznamená totéž, co před sedmdesáti lety.
Možná ale naši chudí v něčem přece jenom chudší jsou. Nevím, neznám příslušné statistiky a nejsem si jist, zda vůbec nějaké existují, ale dovedu si představit, že v těch třicátých letech minulého století byla přirozená mezigenerační solidarita silnější než dnes. Pokud onen chudý důchodce, o němž jsem psal, má syna, který pobírá plat pětatřicet tisíc, díváme se na toho důchodce stále jako na chudého. Před sedmdesáti lety by si ale sousedé možná řekli: „Ten je za vodou, jeho syn má dobře placenou práci.“ Nevěřím moc na chudobu finanční, vím ale o existenci této chudoby sociální, byť sociální v trochu jiném slova smyslu. Možná bych měl říci: mezilidské.
Zamysleme se nyní nad chudobou a bohatstvím ve smyslu jiném než sociálním či přesněji řečeno finančním.
Před nedávnem jsem v jiném článku psal o tom, jak se v posledních letech změnil můj vztah k informacím. V prvních dvou třetinách svého života jsem se po informacích pídil. Byly svým způsobem vzácné. V posledních letech je tomu zcela naopak: informace mě pronásledují – v podobě reklamních letáků, televize, rozhlasu, internetu, tisku... Informaci, jejimuž zjištění bych dříve musel věnovat třeba několik dní (návštěva knihovny, hledání odborníka) teď díky Googlu získám za pár vteřin, v horším případě minut. Noviny – včetně křesťanského tisku – si libují v krátkých vyjádřeních předních osobností na nejrůznější témata. Není problém zjistit, co si myslí o radaru v Brdech třeba Tomáš Töpfer, Táňa Fischerová, prezident Klaus, Cyril Svoboda, Ivan Mládek, Kateřina Neumannová... doplňte si seznam dle libosti. Přes toto množství informací mám pocit, že vlastní názory a jejich zdůvodnění je u stále většího počtu lidí nesmírně chudičké. Vehemence, s jakou je ten či onen názor zastáván, je často nepřímo úměrná jeho kvalitnímu zdůvodnění.
Zůstaňme ještě u těch informací. Je jich opravdu mnoho; můžeme je ale brát opravdu vážně? Jakou máme možnost poznat, zda si někdo něco nevycucal z prstu? Zadejte studii této agentuře, a zjistí vám, že Temelín je bezpečný. Zadejte ji jiné agentuře, a zjistí vám, že Temelín je nebezpečný. V posledních čtyřech měsících jsem četl o jedné studii dokazující léčivé účinky marihuany, a ejhle, včera o jiné studii, dokazující její vysokou nebezpečnost. Podobně existují studie dokazující, že za deset let budeme mít akutní nedostatek elektřiny, a jiné, dokazující, že jí budeme třetinu vyvážet. Vejce jsou nezdravá – vejce jsou zdravá. Kdo se v tom má vyznat? Potřebovali bychom studii o tom, jak rozpoznat věrohodnou studii. Kdo je píše, a s jakými motivy? Kdo platí autory studií? Dá se vůbec něčemu věřit?
Jsme závislí na „odbornících“. V našem ateistickém národě je nejcitovanějším odborníkem na náboženství Dr. Vojtíšek. Když chce nějaký žurnalista něco vědět, zeptá se nejspíš Zdeňka Vojtíška. Jak si ale ověří, že je to ten pravý? Trochu ho znám a vím, že je to pilný člověk. Jsem si také relativně jist, že by nenapsal, co si skutečně nemyslí. Jenže i on má určité preference a určitý hodnotový žebříček. Myslím, že je trochu jiný, než můj. Jistě, má na to plné právo. Ale představa, že tento jeden odborník má obrovskou (a prakticky nekontrolovanou) moc ovlivňovat veřejné mínění, není příliš uklidňující. To samozřejmě není vina doktora Vojtíška. Žijeme prostě v takovém světě. Zmínil jsem oblast, které sám také trochu rozumím, a analogicky předpokládám, že v jiným oblastech života je to podobné. Jsme hodně závislí na odbornících, ale máme pramalou možnost hodnotit jejich odbornost.
Informací máme spoustu, ale jakmile jdete jakémukoli složitějšímu případu na kloub, mnohdy se vám stane, že po čase je „všechno jinak“. Ať je to kauza Kavan, kauza Hučín, kauza Krejčíř, kauza Čunek... Jde o to, že informacím lze snadno dát patřičný „spin“, a dnes je už celkem známo, že mnozí vrcholoví politici mají specialisty, kterým se říká „spin doctors“ – odborníky, kteří dokáží informace podat způsobem, aby vykonaly své. Jsme zahlceni spoustou informací, zdá se mi ale, že jsme chudí, pokud jde o prostředky dobrat se pravdy.
Ovšem jsme chudí i na počet těch, kteří se nějaké pravdy chtějí dobírat. Pokud tento můj článek vyjde na Neviditelném psu, dá se předpokládat, že do dvou hodin přispěje se svou troškou do diskuse spousta lidí. Je to tak téměř pokaždé. Většinou mi vynadají – mají svůj názor hotový. Ne, na názory chudí nejsme. Na lidi, schopné vůbec poslouchat toho druhého a zamyslet se nad jeho argumentem, jsme chudí dost. Proto politici v televizních debatách neargumentují – oni je sbírají body. Za pěkné „utření“ protivníka jim nějaké naskočí. Kdyby gentlemansky uznali, že protivník není úplný blbec, asi by se jim nějaké umazaly.
Kromě primárních informací jsme bohatí i na vjemy. Když jedu metrem, často slyším hudbu ze sluchátek nějakého mladíka či mladice. Někdy ji slyším na dva metry. Někteří lidé asi takto poslouchají hudbu téměř pořád. Pak jdou třeba ještě na diskotéku. Nebo do kina – tam to taky vždycky strašně řve. Mám starost: Můžete takový člověk zaslechnout Boha? Věřím, že ano, protože Bůh je velmi milosrdný. Jsem si však jist, že to s těmito lidmi má o dost těžší.
Tento článek bych nemohl napsat, kdybych před vjemy neutíkal. Všem vám doporučuji samotu a ticho. Miluji je a velmi si jich vážím. A vím velmi dobře, že samota a ticho jsou vzácné artikly. Možná ale, že naučíte-li se být chudí na vjemy, po nějaké době nesmírně zbohatnete.