SOS: Socánek volá pana Úžasňáka
Totální krach! Maskot Socánek pláče! Co se stalo? Socialisté jedou už jen „na setrvačnost“, zbývají jim poslední zbytky sil. Zaslouženě! Tolik omylů, nesplněných volebních slibů, názorových přemetů a podrazů voličstva by zametlo s kdekým. Přesto se tak do očí bijící průšvih nečekal. Dle aktuálního průzkumu agentury STEM by ČSSD volilo pouhých 13,5 procenta obyvatel! Přitom ještě v minulém měsíci byl tento údaj o celých pět procent vyšší. Klučinovi Socánkovi by asi už nepomohl ani úžasný pan Úžasňák, hlavní postava amerického kasovního trháku, který právě můžete vidět v českých kinech. Hlava rodinky Úžasňákových klepne přes prsty i sebenebezpečnější kreaturu, padoucha či stvůru. Na klesající socialistické preference by však byl krátký asi i on.
Co tedy nebohému Socánkovi zbývá? Další úplatky veřejnosti už asi nepomohou. S jídlem roste chuť a občané jsou všemožných dávek, dotací, navýšení a převýšení - doprovázených zvýšením daní a byrokratické zátěže, ovšemže - přesyceni. A možná ani pověstní pečení holubi gratis by neměli očekávaný efekt. „K čemu mi je pečený holub zadarmo, když pak vládě na daních musím proplatit jedno do zlatova vypečené kuřátko i s oblohou,“ pomyslí si nejeden rozumbrada. A má vlastně pravdu!
Socánek má i další možnost. Místo bílého overálku s růží obléci proletářsky umouněný háv, do ruky vzít srp a kladivo a na hlavu nasadit leninskou bekovku s rudou hvězdou na kšiltu. Komunisté - jako potenciální koaliční partner socialistů – mohou ČSSD vytáhnout z bryndy, mohou je ale také zcela potopit v bezedných močálech nulových preferencí. Na průzkum bažinného terénu se již vydává ministr Škromach, Grossův konkurent v boji o křeslo stranického lídra. Naděje nejsou malé, doprovází jej totiž starý „kozák“ Zeman. Jak dál, uvidíme v březnu.
A jinak? Socialisté mohou, po nějaké vnitřní obrodě, pravděpodobně, čekat na smilování. No a nebo mohou vyzkoušet služby pana Úžasňáka. Ten však zase tak úžasný není, ve filmu bojuje s vlastní nadváhou (že by důsledek přemrštěných sociálních dávek škromachovského typu) a dalšími osobními problémy; on hrdinou vlastně jen býval. Socánkovi tedy zbývají fakt jen oči pro pláč. Doufejme pouze, že krůpěje jeho breku nebudou dláždit cestu na vrchol Grebeníčkově družině a (červivým) třešinkám. To by pak pana Úžasňáka vystřídali sovětští gerojové, jiní stachanovci a různí vlci a zajíci a my bychom byli zralí na emigraci. „SOS: Socánku, vrať se!“