Český president: přímá volba a omezení pravomocí?
V médiích se mihla zpráva, že by nejsilnější opoziční strana ráda poněkud pozměnila postavení českého presidenta. Předseda ČSSD Paroubek si to představuje tak, že by se omezily některé presidentovy kompetence, avšak zároveň by hlava státu byla volena přímo občany. Jako to již bývá u státotvorných návrhů ČSSD obvyklé, i tento je nedomyšlený, populistický a ve svých důsledcích potenciálně škodlivý. Vysvětleme si proč.
Český president má v českém politickém systému, který spadá pod tzv. parlamentní režimy, spíše reprezentativní a symbolickou funkci. Jeho pravomoci však nejsou v porovnání s jinými zeměmi s parlamentním systémem tak docela malé: český president, krom pravomocí souvisejících s volbami a jmenováním vlád, disponuje právem jmenovat předsedy a soudce Nejvyššího a Ústavního soudu, presidenta NKÚ a členy bankovní rady ČNB, může zmírnit či zcela odpustit trest uložený soudem či zastavit trestní řízení před vynesením rozsudku a také disponuje tzv. suspensivním vetem, které mu umožňuje vrátit do Poslanecké sněmovny zákon, který se mu nelíbí.
Tyto Ústavou dané pravomoci mu sice neumožňují vládnout tak, jako vládnou presidenti v presidentských a polopresidentských systémech (tj. třeba v USA nebo ve Francii), nicméně dávají mu možnost nepřímo, jmenováním vhodných lidí, ovlivňovat podobu politické situace v zemi. Zvláště v situaci, kdy má vláda jen křehkou většinu, se suspensivní veto, které lze přehlasovat jen nadpoloviční většinou všech poslanců (onou známou „stojedničkou“) jeví jako vcelku významná pravomoc. Nejasný text Ústavy pak presidentovi umožňuje protahovat jmenování ministrů či přijímání jejich demise. Není divu, že je proto president často trnem v oku mnohým politikům, kteří by rádi své vlastní pravomoci vykonávali za co nejmenšího omezování od „hradního pána“, který může v mezích vymezených Ústavou jednat dle vlastní libosti.
Nyní zcela vypustím své vlastní hodnocení Václava Klause jako presidenta, klást rovnítko mezi slova president a Klaus je totiž poněkud zjednodušující. Václav Klaus nebude presidentem navěky. I pokud zvítězí i v příští volbě, bude mít maximálně jedno další volební období (samozřejmě pokud nedojde ke změně Ústavy), ve kterém bude moci prosazovat vlastní vize toho, jak má vypadat dobré presidentství. Měnit ústavu v závislosti na tom, jak se nám líbí nebo nelíbí současný president, by jistě nebylo ku prospěchu českého ústavního pořádku. Bohužel, to je přesně to, oč se momentálně ČSSD snaží.
Není žádným tajemstvím, že Klausovo působení na Hradě přivádí mnohé politiky především levého části spektra k zuřivosti. Předseda ČSSD Paroubek, pravděpodobně jeden z nejmocichtivějších politiků novodobých českých dějin, pravděpodobně presidentovi nikdy neodpustí, že nedostal možnost sestavovat vládu po prvním neúspěšném pokusu současného premiéra Topolánka. Odpor k němu ze strany jeho a jeho spolustraníků je proto třeba vnímat jako hlavní motivaci, která stojí za současnými návrhy na omezení pravomocí presidenta. Prostě řečeno, Paroubek by rád zařídil, aby příští president (ať už to bude Klaus či někdo jiný) nemohl zasahovat do jeho (eventuálního) vládnutí. Pokud by Klaus opět uspěl, ale jím prosazované změny Ústavy také, Klaus by byl ve svém příštím volebním období neškodný. A pokud by se presidentem stal jeho kandidát, alespoň by byl pod kontrolou; Paroubek by totiž také rád zajistil, aby byl president odpovědný Poslanecké sněmovně a všechna jeho rozhodnutí potvrzoval premiér. President by se tak ze symbolu a reprezentanta země, který se tradičně těší respektu široké veřejnosti, stal pouhou loutkou v rukou vládnoucí strany či koalice, bez možnosti nezávislého působení. V takovém případě by snad bylo lepší tento úřad zcela zrušit, protože by pozbyl veškerého smyslu své existence.
Skrytá motivace ČSSD stojící za snahou o úpravu kompetencí presidenta se navenek projevuje jako nekonzistence v jejích návrzích. Předně je poněkud nelogické usilovat o omezení pravomocí presidenta a současně prosazovat jeho přímou volbu. Pokud by byl president volen přímo občany, je jasné, že by musel vést nějakou předvolební kampaň. Co by však mohlo být jejím obsahem, kdyby přišel o všechny podstatnější pravomoci? Kdyby prošly návrhy ČSSD, nemohl by udělovat milosti, jmenovat výše zmíněné ústavní činitele, vetovat zákony, jinými slovy, nemohl by dělat nic kromě navštěvování kulturních akcí a čtení novoročních projevů, které by pravděpodobně ani nesměl sám napsat. Předvolební kampaň by byla v takové situaci spíše fraškou, protože kandidáti by nemohli nic slibovat a vsázeli by tak zřejmě jen na své osobní charisma. Nemůžu než poznamenat, že takové volby by byly pouhým plýtváním penězi daňových poplatníků.
V jiných zemích bývá obvyklé, že pokud je president volen přímo, odpovídají tomu i jeho pravomoci. Dává to smysl: jak už bylo vysvětleno, jen president s pravomocemi může ve své kampani prezentovat nějaký svůj „program“, návrhy, které by rád jako president realizoval. Pokud bychom tedy v České republice chtěli zavést přímou volbu, asi bychom měli zároveň s tím posílit pravomoci presidenta. Zde se ovšem objevují také určitá negativa.
Není zřejmé, kam až by bylo možné pravomoci presidenta rozšířit, aby byl současně uchován parlamentní charakter českého politického systému. Když jsem vysvětloval, proč se při zavádění přímé volby hlavy státu rozšiřují její pravomoci, nezmínil jsem, že to zčásti funguje i opačně: president zvolený přímo má často tendence usilovat o rozšíření svých pravomocí a mnohdy se pohybuje skutečně na hraně ústavnosti ve snaze prosadit (často ne příliš reálný) předvolební program. Přímo zvolený president se považuje za skutečného reprezentanta lidu a jedná podle toho s níže postavenými politiky. Je proto otázkou, jak by se tyto nedostatky projevily v České republice a zda-li by naopak ještě více nedestabilizovaly současné křehké politické uspořádání.
Nehledě na to by většina českých voličů, pokud lze věřit průzkumům veřejného mínění na toto téma, ráda přímou volbu v ČR zavedla. Tato skutečnost je pravděpodobně tím, co vede ČSSD k jejímu prosazování: obyčejná touha politika zalíbit se voličům. ČSSD proto sleduje nanejvýš nekonzistentní, nebezpečnou a populistickou politiku: na jednu stranu chce oklestit presidentovy pravomoci na naprosté minimum, na druhou zase prosadit přímou volbu a dát voličům pocit, že o něčem podstatném rozhodují, i když by pochopitelně nerozhodovali vůbec o ničem, jen o tom, která z mediálně známých tváří na ně bude hledět z obrazovky s podtitulkem „president České republiky“.
Osobně se domnívám, že president by měl být i nadále volen Parlamentem, přičemž bych uvítal méně stranických zákopových válek při hledání kandidátů. Presidenti této země by měli být uznávané osobnosti, kteří budou svůj úřad vykonávat s rozmyslem a respektem k tradicím této instituce. President by vskutku neměl být aktivistický, avšak měl by být schopen působit jako symbol jednoty země a jako její důstojný reprezentant v zahraničí. K tomu však návrhy levice rozhodně nesměřují.
Napsáno pro blog.respekt.cz