Je feminismus jedinou cestou ke zrovnoprávnění mužů a žen?
Na úvod bych rád řekl, že si to nemyslím. Feminismus považuji za slepou uličku v řešení problému, který dokonce feminismus ani neřeší – pouze se soustřeďuje na zbytečné a okrajové problematiky. Abychom se v celé věci nezamotali, je dobré si rozvrhnout takový rozbor do několika částí: 1) co je vlastně náš problém, 2) jak ho řeší feminismus, 3) jak se dá vyřešit lépe. Na počátku tohoto článku postuluji teorii, že problémy níže popsané lze naprosto snadno řešit na základě liberálního paradigmatu doslova přesně podle hesla „laissez-faire“.
Co je problém, který chceme řešit?
Muži a ženy nejsou stejní, nikdy nebyli a nebudou. To je první věc, s níž je třeba se smířit, je to věc přirozená a byl bych velice nerad, kdyby se ji někdo pokoušel jakkoliv měnit. Nicméně pak tady jsou pojmy, kterými feminismus rád operuje, jako například „rovnoprávnost“, „stereotypy“ a podobně, které už tak mimo nejsou, jen je feminismus používá pro jiné problémy, než jsou ve skutečnosti. Ano, naším problémem v tomto tématu jsou především stereotypy, z nichž pak vychází občas nerovnoprávnost, která by neměla být. Takový typický stereotyp, který škodí doslova všem zúčastněným (a odporuje i známému ekonomickému „minimaxu“ – tedy minimalizace nákladů a maximalizace zisku), je tvrzení, že výchova dětí je čistě ženskou záležitostí, nebo zejména ženskou záležitostí. To je základ mnoha problémů, které pak mezi mužem a ženou v moderní společnosti vznikají – nicméně týká se nejen „nepřizpůsobivých mužů“, ale ve stejné míře i „revolučních emancipovaných žen“.
Jak to vidí feminismus?
Feminismus vychází takřka čistě z marxistické ideologie, tedy vidí svět dialekticky, vidí ho jako místo, kde odedávna spolu soupeřily dvě třídy (pohlaví), utlačovatelé a utlačované, pouze nahrazuje protiklady jako pán a rab, kapitalista a dělník za muž a žena. Toto vidění světa je naprosto scestné ve všech svých podobách, a v konečném důsledku velmi nebezpečné, neboť polarizuje společnost a vytváří konflikty tam, kde tyto vzniknout vůbec nemusejí. Feministky říkají: „Žena je odedávna utlačována mužem, je třeba tento útlak odstranit.“ Bohužel, jak je tomu zvykem u všech marxistů, i feminismus označuje za útlak i to, co útlakem vůbec není, hodlá „osvobozovat“ revolucí, nikoliv přirozeným vývojem – a zejména hodlá „osvobozovat“ i ty ženy, které si „osvobození“ nepřejí a pokud to tak je, tak jim jej vnutit násilím. Bylo by naivní dívat se na problém feminismu jako na problém ženy vs. muži, neboť tento rozpor v tom není. Feminismus, stejně jako marxismus, islamismus a další totalitární ideologie totiž má pojem „dvojího nepřítele“, toho „vnitřního“ a „vnějšího“. Stejně jako v rámci marxismu byl pro komunisty větší nepřítel než kapitalista sociální demokrat (tzv. sociálfašista, který brání nevyhnutnému vývoji), pro sunnitu je větší nebezpečí šíita nežli Američan, pro Hitlera byl jeden čas nedůvěryhodnější Mussolini nežli Stalin a podobně – i feminismus vidí větší nebezpečí než v mužích v ženách, které se odmítají podřídit jejich vidění světa. Domnívat se tak, že jde o jakousi „dívčí válku“ v pojetí Starých pověstí českých, je lehce mimo realitu. Co z toho vychází? Pokud by někteří muži chtěli zabránit nástupu totalizujících feministek, není cesta jejich zákaz, pronásledování či likvidace, ale cílená podpora nefeministických, klasických žen. Tím se z feminismu stane neatraktivní ukřičená skupina, kterou nikdo nebude poslouchat, neboť se každá žena bude moci přesvědčit na vlastní oči, že muži opravdu nejsou takoví padouši, jak se jí feminismus snaží namluvit.
Jak lze situaci řešit lépe?
Jak již bylo řečeno, chci vycházet z principu „laissez-faire“ a liberálního myšlení. Co nám radí, ať se jedná o jakýkoliv problém, pánové von Hayek a Friedman? Zachovávat racionalitu. Právě v racionalitě tkví řešení tohoto problému. Je racionální dávat ženě méně peněz za stejnou práci jako muži? Ale kdepak, není. Pokud je žena ochotna pracovat v mé firmě za menší peníze, než by byl ochoten muž, co udělám jako dobrý podnikatel? Propustím všechny muže a zaměstnám samé ženy (bude odvedena stejná práce a za nižší výdaje – a kdo by nechtěl snižovat fixní náklady, že), budu lépe prosperovat. Nestará se muž o dítě odmalička a má pocit, že je to jen záležitost ženy? Fajn, ale potom je třeba důrazně dávat najevo, že jeho chování, kdy de facto odpírá mužskou výchovu svému dítěti, vede k tomu, že se z jeho dětí stanou zženštilí zbabělci, nebo nové militantní feministky. V každém případě nic harmonického, co by v budoucnu mohlo pokračovat s rodinnou linií. Problém je v tom, že většina mužů ani neví, proč se mají o své děti starat odmalička. Chovají se nezodpovědně, nevidí do budoucna, žijí pouze pro okamžik. Ano, právě v tu chvíli je dítě obtěžuje, ale pokud se obětují, do budoucna se jim to jasně vyplatí, děti patří mezi ty nejlepší investice (tedy činnosti, při kterých obětování menšího zisku přinese zisk v budoucnosti mnohonásobně vyšší). Další věc, kterou zdůrazňují feministky, ve které prý existuje diskriminace, jsou domácí práce. Domácnost je – zjednodušeně řečeno – vlastně taková firma. A bude snad prosperovat taková firma, ve které zaměstnanci odmítnou udělat jiný úkon než obvykle jen proto, že to nemají v pracovní smlouvě? Tím spíš, když v případě domácnosti jsou její zaměstnanci zároveň jejími vlastníky? Jen velmi těžko. Rozpadne se, protože nebude schopna čelit tlakům zvenčí a na zanedbání zevnitř. Muž, který nebude dělat domácí práce s tím, že je to starost ženy tak de facto funguje jako zaměstnanec spediční firmy, která musí výjimečně vypravit kamion na Silvestra, což jí (a jemu coby spoluvlastníkovi pochopitelně také) přinese obrovský zisk, ale dotyčný prohlásí, že „od toho on tu není a má mít na Silvestra večer volno“. Ano, bude mít své volno, ale firma přijde o zisk (domácnost o stabilitu). Kdyby byla domácnost srovnatelná k živnosti, tedy firmě kde je jeden člověk si sám sobě zaměstnavatelem i zaměstnancem, byla by to věc toho dotyčného, zdali se bude chovat racionálně nebo nebude, protože jeho pád by byl pouze jeho pádem. Ovšem ve chvíli, kdy je spoluvlastníků více, je každý zodpovědný za to, aby nepotopil investice svých kolegů (manželky, manžela). Samozřejmě totéž platí i pro ženy a pro jejich častou neochotu vykonávat doma tradiční „mužské“ práce. K čemu jsme ale došli? Že na vyřešení všech „zásadních problémů mezi mužem a ženou“ nepotřebujeme feminismus, ale obyčejnou logiku a kousek racionálního uvažování. Nevýhodou je, že to není přitažlivé ani pro nátlakové skupiny, ani pro aktivismus ani pro média. Proto se o tom mlčí.
http://nekorektne.blogspot.com/