Jak se doučují romské děti?
Před pár lety jsem dostala nabídku doučovat romské děti. Musím přiznat, že jsem ji přijala se značnými rozpaky a snad i trochu strachem. Jaké to nakonec bylo?
Začala jsem každý týden chodit na pár hodin do Majáku, místního charitního centra. Zdejší aktivity sahaly od asistence na úřadech, přes charitní šatník a chráněné dílny až k doučování romských dětí. S Romy jsem do té doby neměla žádné osobní zkušenosti a musím přiznat, že jsem se jich podvědomě i trochu bála. Kamarádi si ťukali na čelo a ptali se, kam si budu zamykat peněženku a mobil. Za ty dva a půl roku, co jsem s Majákem spolupracovala, mi nezmizela jediná věc. Zato jsem přišla o řadu předsudků.
Má práce spočívala v tom, že jsem dětem z většinou prvního stupně ZŠ pomáhala s úkoly a průběžně se učit. Nahrazovala jsem tak de facto asistenci jejich často negramotných rodičů. V Majáku platila pravidla, která děti víceméně dodržovaly – chovaly se ke mně slušně a musely poslouchat, jinak byly bez svačin zdarma, případně jim byl vstup do střediska dočasně zakázán. Ať už je motivovaly ty svačiny, nebo lepší známky ve škole, do Majáku se vracely většinou rády. Dodnes se na mě občas radostně vrhnou, když se potkáme na ulici – to potom slíznu pohledy od kolemjdoucích! Zdravím se i s některými jejich rodiči.
Přesvědčila jsem se, že romské děti jsou schopné učit se stejně dobře, jako jiné děti. Některé z nich pokračovaly i na střední škole. Pamatuji si na Pavla, sympatického kluka, který si prosadil další studium i přes nesouhlas své matky. S mojí pomocí se zorientoval v základech němčiny i angličtiny a na škole se mu prý vcelku dařilo.
Stávající oboustranně problematické vztahy s Romy výstižně shrnul sociolog Pavel Říčan větou „S Romy žít budeme, jde o to jak.“ Je neuvěřitelně snadné současné problémy ostře kritizovat, ale přínosnější je něco s nimi dělat. A právě skrz vzdělání je podle mého názoru možné naše společné soužití zlepšit.
Napsáno pro blog.idnes.cz.