Hledání ne - Klause
Je podzim, a proto vydává novou knihu – napsal jeden nejmenovaný kritik o jednom spisovateli. Tato slova by se dala parafrázovat asi takto: je půl roku před prezidentskými volbami a někteří politici se začínají poohlížet po kandidátech z akademické sféry. Když slyšíte jména bývalého rektora Univerzity Karlovy Ivana Wilhelma nebo někdejší šéfky Akademie věd Heleny Illnerové, ovládne vás pocit dříve zažitého (déja vu). Co se vlastně před pěti lety odehrálo?
Všechno začalo v létě 2002 honičkou na Miloše Zemana. Nastupující část sociální demokracie v čele s Vladimírem Špidlou se rozhodla vytěsnit dosluhující politickou garnituru uvnitř ČSSD. Odmítla jim vyjít vstříc volbou jejich kandidáta Zemana, který byl uvnitř ČSSD jedinou důstojnou autoritou na tuto funkci. „Se Zemanem se nepočítá,“ prohlásila na tiskové konferenci tehdejší místopředsedkyně Marie Součková. Když ani tento ostentativní nezájem Zemana neodradil, vymyslela si Špidlova skupina dvojí vnitrostranické referendum. Doufala, že ho přesvědčivě vyhraje prošpidlovský protikandidát Otakar Motejl, čímž bude expředseda ČSSD zbaven legitimity. Zeman však obě hlasování jasně vyhrál. Když ani to nepomohlo, nastoupilo složité hledání nepřijatelných kandidátů, intriky vůči jeho osobě a nakonec téměř demonstrativní nezvolení. Tuto nevyhlášenou „občanskou válku“ uvnitř hlavní vládní strany využil zdánlivý outsider Václav Klaus, zkonstruoval novou prezidentskou většinu a překvapivě zvítězil. Výsledkem bylo tragické rozštěpení uvnitř ČSSD, které tuto stranu paralyzovalo v následujícím období.
Po pěti letech je ODS v situaci tehdejší sociální demokracie. K vítězství jejího kandidáta a současného prezidenta je poměrně blízko.
Uvnitř vlastní strany – především v okruhu předsedy Mirka Topolánka – je však cítit špatně skrývaná nechuť ke Klausovu opětovnému zvolení. Politickou otázkou není, jestli středolevé strany splaší buď nějakého akademika, nebo poměrně konsenzuálnějšího politika typu Jiřího Dienstbiera, proti němuž stojí nejen rozložení sil v obou komorách parlamentu, ale i fakt, že od roku 1990 nebyl nikdy nikam zvolen. Je otázka, jestli předseda ODS nepodlehne vábení napodobit Vladimíra Špidlu. Mýlí se totiž ti, kteří tvrdí, že nezvolení současného prezidenta by znamenalo krizi koalice. Zelení už od počátku vládní spolupráce deklarovali, že Václava Klause volit nebudou, a u lidovců zřejmě nastane divoké hlasování. Jestli vládní koalice přečká hlasování o vládních stabilizačních opatřeních, pak dozajista přežije i prezidentskou volbu.
V případě neúspěchu Václava Klause totiž exploze nastane jedině a výhradně v ODS a bude spojena s osobou současného předsedy.
Všechny výhrady, kritiky a emoce posledních let se slijí do jednoho proudu a praktickým výsledkem bude rychlý a bezpodmínečný pád Mirka Topolánka.
Druhý omyl vyplývá z tvrzení, že středolevicová část české politiky hledá anti-Klause, tedy jakýsi programový a lidský protiklad dnešního prezidenta republiky. Nikoli. Hledá se pouze a výhradně ne-Klaus. Tedy kdokoli jiný, než je dosavadní hlava státu.
V tomto úsilí se přemohl i jinak nesmiřitelný Martin Bursík a začal brát telefony Jiřímu Paroubkovi, aby mohli dát hlavy dohromady.
Předseda ČSSD se už také nechal slyšet, že vetuje ekonoma Jana Švejnara a domnívá se, že nový prezident by měl být „duchem jako Tomáš Garrigue Masaryk nebo Edvard Beneš“. Možná by toto své hledání ducha dvou velkých osobností české politiky 20. století měl častěji konzultovat se svým vlivným poradcem Petrem Dimunem. Ten ve svém pravidelném blogu na iDNES v článku s názvem Proč by měl být Václav Klaus znovu prezidentem několikrát Klause přirovnal právě k postavě TGM. Rovněž cituje slavnou větu, že „osobnost se nehledá, ta prostě je, anebo není“. Tak to je a bude i v případě nadcházející volby prezidenta České republiky.
Bohumil Pečinka
Autor je komentátorem Reflexu.
Zveřejněno v deníku MfD.