Paroubku, padla kosa na kámen, končíš!
Dnes jsem, stejně asi jako velká většina ostatních čtenářů idnes, viděl krotkého Jiřího Paroubka, jak beránčím hláskem žádá média o shovívavost vůči jeho rodině. Požadavek nepochybně legitimní a lidsky pochopitelný, stejně jako nebetyčně naivní, protože média jako Aha, Blesk nebo Nova nebudou mít s Paroubkem, jeho rodinou a koneckonců s kýmkoli v jeho situaci a postavení ani stín slitování. Tohle je vítaná bomba okurkové sezóny.
Jiří Paroubek bude v následujících dnech a týdnech vystaven masívnímu tlaku a budou jistě i situace, kdy ho budou i jeho političtí nepřátelé a lidé, kteří mu nemohou takříkajíc přijít na jméno (mezi něž já se počítám), tak trochu litovat. Jediným únikem z tvrdého tlaku může být a také bude jedině Paroubkova rezignace na jeho předsednickou funkci a jeho odchod z politického života. Jen tím, že se vrátí tam, odkud vyšel, může své rodině ulehčit.
Nedá mi to ale, abych se alespoň povšechným a v podstatě náhodným výčtem nevrátil k některým vskutku extrovním příkladům Jirkovy agresívní arogance (v těchto souvislostech mám vždy nutkání Jirkovi soudružsky tykat, odpusťte). Také vzpomínáte na jeho povolební projev plný neskutečného přehánění, bezostyšného obviňování nejen politických oponentů a musssoliniovské gestikulace doplněné bolševickým slovníkem? Vzpomínáte i na ty velesebědomé výpady Paroubka vůči Topolánkovi v předvolebních debatách, kde svému oponentovi doporučoval, aby se necpal do nejvyšší politiky, protože to není nic pro něho? Nemluvě o radách, jak si má Topolánek zařídit rodinné štěstí. Každý z nás by dal takových příkladů dohromady desítky...
Ten, komu naopak nesedí Topolánek, by mohl dodat desítky příkladů, který by nebyly ke cti zase jemu. O to tu ale nejde. Určitě nejen mě upoutala obrovská řekněme polarizace osobnosti Jiřího Paroubka - jednou neskutečně nabubřele arogantní a sebevědomím hýřící, jindy, právě jako dnes, zkroušený pán jemným hláskem žádající média o milost. Mám zato, že pravděpodobným vysvětlením je, že Paroubkovy silácké výpady, politická dominantnost a záliba v moci tu jsou jen jako kompenzace jeho komplexů méněcennosti. Nechci si tady hrát na Freuda, jen zobecňuji zkušenosti, které máme asi každý - agrese jako obraz úzkosti, arogantní panovačnost a hrubost jako obraz malé dušičky... Jirkovi prostě nejsou atributy politického vůdcovství (ve smyslu anglosaského leadership) vlastní, je to jen dočasný výsledek upocené snahy.
Samozřejmě, většina vedoucích politiků na nejvyšších postech jsou narcisové a dominantní osobnosti, protože jinak by se nikam nedostali - a to nemluvím jen o Klausovi nebo Zemanovi, ale samozřejmě i o Havlovi a Paroubkovi, stejně jako o Topolánkovi. Rozdíl je ale v tom, v čem má ono charismatické vůdcovství, díky němuž politik uspěje a dostane se vysoko, základy. Je to základ jako u Klause, který je kromě nepochybně narcistní prvků své osobnosti vybaven i obrovskou frustrační tolerancí, díky níž pod tlakem a zahnán do kouta podá nejlepší výkony a vyjde posílen? Ne, takový základ Paroubek nemá - pod tlakem jedná jako plačtivé děcko. Může si vysloužit náš soucit a pochopení, ale rozhodně to nepřidá na důvěře v jeho rozhodovací schopnosti, které by si měl udržet i pod velkým tlakem.
Jiří Paroubek v psychicky náročných situacích opakovaně a výrazně selhává - ztratil nervy dnes, ztratil je po volbách, ztrácí je při velmi častých mimořádných tiskových konferencích, která s takovou zálibou pořádá, aby se mohl obsedantně vracet ke svým frustracím. Paroubek se nepodobá ani Klausovi, se kterým by asi každý z nás nechtěl bydlet ve společné domácnosti, ani Miloši Zemanovi, se kterým by asi i leckterý liberálně-konzervativně založený intelektuál rád spořádal šišku točeňáku a urazil nějaký ten metr piv u něho na chalupě. Paroubek se podobá Havlovi - osobě oscilující mezi velikáštvím, uměleckou úzkostí a roztomilou popleteností kombinovanou s prvky zbabělosti a zákeřnosti.
Tohle všechno je, milý Jirko, pro politika smrtící kombinace. Ušetři si trápení a užívej si raději klidu neveřejného života. Až se osmělí v tvé straně ti, kterým lezou na nervy autoři rebrandingu tváře sociální demokracie, kteří vzešli z ODA, bude pozdě. Zatím je čas odejít jako zneuznaný král. Je čas, aby se ve straně sociálně-demokratické vrátili k moci alespoň někteří skutečně autentičtí sociální demokraté. Blair totiž fakt nevypadá ani jako Jandák, ani jako Rath a už vůbec ne jako Dimun.
Pozn.: Panu Paroubkovi jsem se věnoval i v několika dalších mých glosách.
Napsáno pro blog.idnes.cz.