Na krvavé stopě Jiřího Paroubka
Ve věcech jako je soukromí je těžké pochopit situaci, do které se politik dostane, má-li ho řešit jako problém. Předně pojem soukromí je i v judikátech soudů u těchto tvorů definováno jinak, než u většiny populace, což s sebou nenese prakticky žádnou šanci na obranu. A co je také důležité, nemůžete spoléhat na milosrdenství lži. Žijeme ve společnosti, kde, slovy komisaře Ledviny z filmu Adéla ještě nevečeřela „se všecko vykecá“.
Poslední dobou se kroutím hlavou nad diskusemi a komentáři, které se týkají rozluky manželství Jiřího Paroubka a řešení, které zvolil. Na jedné straně vyhřezává na povrch více než jindy onen základní problém každé osobnosti, která čeří stálou vodu českého rybníka, totiž že rozděluje společnost na zavilé odpůrce a vlažné zastánce. Je tak trochu v české povaze, že než by člověk riskoval jít s kůží na trh a šel do střetu, kdy by musel obhájit svůj názor, raději nechá „vykecat“ ty naštvané a pak, lidově řečeno v klidu vypije svůj půllitr a pomyslí si své.
Ve věcech jako je soukromí je těžké pochopit situaci, do které se politik dostane, má-li ho řešit jako problém. Předně pojem soukromí je i v judikátech soudů u těchto tvorů definováno jinak, než u většiny populace, což s sebou nenese prakticky žádnou šanci na obranu. A co je také důležité, nemůžete spoléhat na milosrdenství lži. Žijeme ve společnosti, kde, slovy komisaře Ledviny z filmu Adéla ještě nevečeřela „se všecko vykecá“.
Můžete jen spoléhat na to, že míra cynismu českého bulváru poleví ve chvíli, kdy narazí na míru vkusu české veřejnosti. Kam až tyto hranice sahají u obou „etnik“ bylo možné sledovat na seriálu okolo sebevraždy skladatele Svobody a jeho pozůstalých. Různá média se v různém čase začala chovat odlišně a ukusovala si ze čtenářstva ty skupiny, které zůstaly konkurentem neosloveny, protože jejich sympatie stály na straně opačné.
Bulvár je prostě byznys, což v době okurkové sezony, kdy nikoho nezajímá problém státního rozpočtu, neboť kdo by si o tom četl v době dovolené, se ukazuje i na volbě témat a schopnosti pracovat seriálověji, než je tomu jinak obvyklé. A to už nehovořím o míře fabulace a zacházení s fakty.
Tak se média zhostila i událostí, které potkaly rodinu Jiřího Paroubka. Ačkoliv je to zkušený mediální harcovník, proti kterému jsem často jak mluvčí stál, musím říci, že tady každá zkušenost selhává. Je to jako když se klasicky obrátí role a z lovce je kořist. V této chvíli platí slova Tonyho Blaira, která pronesl při svém odchodu z Downing Street nr. 10 na adresu médií: jakmile zavětří krev, jdou po stopě jako smečka.
Ve chvíli, kdy se do politiky vlomí emoce, city, pocity, slzy, nemoc a podobné věci, je těžko číst mezi řádky. Je těžko také soudit, co člověk dělá či nedělá dobře. A co je klíčové, je těžké také cokoliv v této situaci poradit. Jedno je ovšem jisté: nikdo z nás nemá co Jiřímu Paroubkovi vyčítat. Chová se pod touhle krutou palbou tak, jak by se zachovat měl. A vůbec neřeší, zda mu jeho kroky pomůžou či nepomůžou u voličů. Spíše se jen snaží, aby smečka šla po jeho stopě. Uvidíme, jestli se mu to podaří.
Převzato z blog.idnes.cz