Přebil fotbal oslavy 17. listopadu?
Je jistě sympatické, že jsou u nás systematicky vytvářeny podmínky pro to, abychom si více vážili své historie a dokázali to dát najevo při oslavách různých státních svátků. Při kterém z nich by se to pak mělo do reálného života promítnout více, než při právě uplynulém výročí událostí spojených se sedmnáctým listopadem.
Příležitost to byla takřka ideální, protože patnáct let je přece jenom kulatější číslo než leckteré jiné a události jsou to všechno natolik čerstvé, že není zase takový problém si je poměrně přesně pamatovat. S příchodem církevních věrozvěstů je to věru daleko horší. Těžko cokoliv vytýkat organizátorům – kryté pódium tam, kde před patnácti lety stála neprostupná řada policejních obušků. A pro ještě větší zábavu přišedších pak další doplňkové malé jeviště, aby programová vystoupení ani chvilku nevázla. Moc se toho nedá vytknout ani počasí – ne že by snad bylo zrovna teplo a slunečno, ale co bychom také v polovině listopadu mohli v naší zeměpisné šířce chtít. Proti občasné přeháňce dnes koupíte - na rozdíl od doby před patnácti roky – deštník na jedno použití za cenu menší než za krabičku cigaret. A žádná nepřekonatelná zima rozhodně nepanovala.
I když televizní kameramani dělali, co mohli - jak jsem se pak přesvědčil večer při sledování zpráv -, aby ukázali plnou Národní třídu, bylo znát, že nás tam nebylo víc než nějaké dva tisíce, a to ještě hlavní pocit davu vytvořili dnešní mladí studenti, kteří byli v roce 1989 jen nadšenými prvňáčky. Je to zvláštní a plně to všechno koresponduje s aktuální a sice zhruba dvacetiprocentní účastí ve volbách. Objektivním faktem je i to, že vpodvečer hrál národní fotbalový tým kvalifikační utkání, ale vzhledem k poměrně nízké atraktivitě makedonského soupeře asi ani to není hlavním důvodem neskutečně malého zájmu veřejnosti. Stejně tak ostatní lákadla, která Praha běžně nabízí každý běžný večer nejsou dostatečným vysvětlením.
Jsem si samozřejmě vědom skutečnosti, že řada lidí se pouze krátce prošla památnými místy a naopak málokdo z diváků vydržel od začátku až do konce, ale i tak si troufám odhadnout, že za celý sváteční den nezavítalo na Národní více než, řekněme, dvacet tisíc návštěvníků. A to je hodně divné, když si uvědomíme, že tehdy před patnácti roky se odhadovalo, že účastníků studentské demonstrace bylo kolem padesáti tisíc, z nichž se jen poměrně malá část dostala do závěrečné pendrekové a kopancové mlýnice. Kde teď všichni asi zůstali?